Milá T., trhá mi srdce, že to musí být takhle. Že ti nic z toho nemůžu říct. Že si to musím nechat u sebe. Pro sebe. V sobě. Je to zvláštní příběh. A ani po těch letech nedokážu s jistotou říct, proč se mě tak drží. Proč nedokážu jít dál, jako jsem to udělala už tolikrát. S jinejma. Který už nebolej, i když nikdy nebyly úplně uzavřený.  Vždycky jsi mě něčím fascinovala. Celejch těch osm let na gymplu, ačkoliv jsme k sobě vůbec neměly blízko. Celou dobu jsem věděla, že tam jsi. Pamatuješ, jak jsme hned na začátku jeli do Itálie a nakonec to dopadlo tak, že jsme byly na pokoji spolu? Žily jsme úplně jiný životy. V tý Itálii taky. Skoro nic jsme si na tom pokoji neřekly, ale i tak jsem už tehdy byla ráda, že tě mám blízko. O několik let pozdějc na lyžáku taky. Došlo mi to až po několika letech. Kdysi jsem tomu nevěnovala pozornost. Nevěděla jsem, kdo a co se mi líbí a vůbec jsem si nechtěla připustit, že by to mohly bejt ženy. Že bys to mohla bejt ty. To jsem si totiž uvědomila,...

F., přeskočím všechny ty pokusy, kdy jsem ti psala, jestli se neuvidíme. Kdy jsem shodou okolností byla na Moravě, kousek od tvého bydliště, ale tys zrovna neměl čas. Překočím to až do přítomnosti. Až do pátku, 4. ledna 2019, kdy jsem u tebe zase byla. Napsala jsem ti na Silvestra, opilá, protože už jsem to nedokázala vydržet. Nechápu, co to do mě vjelo. Asi jsem jenom měla potřebu si po roce všechno zopakovat. A ujistit se, že některý věci se přece jen změnily. Hlavně uvnitř mě. Nic jsem nečekala. Co bych asi tak mohla, když jsem ti sama napsala jen "kdy dáme ten sex"? Pokoj plnej okvětních lístků růží jsem ani čekat nemohla. Bylo to jiný. Už vůbec jsme neměli společný téma. Všechno, co jsi řekl, mě akorát uvtrdilo v tom, že bych s tebou už spát neměla. Že jsi měl mezitím tolik holek, že to ani nechci vědět. Nebo že problém s otcema holek máš často. Normální holka by po tomhle snad utekla, ne? Nikdo nechce bejt ta stopadesátá, ta jenom na sex. Já taky nikdy nechtěla a vždyck...

Milý F., neskutečně dlouho jsem ti nenapsala další dopis. Asi jsem nevěděla, co napsat. Asi jsem se k tomu už nechtěla vracet. Asi jsem chtěla zapomenout. Ale pak ses zase tak nějak připomněl a já cítím, že to potřebuju dopsat. Všechno to, co se mezi náma stalo i nestalo, chci ti to připomenout. Protože narozdíl od tebe, pro mě to něco znamenalo. Po tom večeru, kdy jsem ti dala úplně všechno a odcházela strašně zklamaná, z tebe, jsi mi ani nenapsal. Vždycky jsem si myslela, že když se člověk s někým vyspí, přece ti dva lidí nemohou skončit jako náhodní kolemjdoucí? Přece se druhej den nemůže předstírat, že se nic nestalo? Ale ono asi může. Celý měsíce jsme dělali, že se nic nestalo. Nenapsali jsem si ani slovo. Víš, ono to bolelo. Strašně bolelo to, že já na to, na tebe, nedokážu přestat myslet, a přitom ti nestojím ani za jednu pitomou zprávu na facebooku. Vydržela jsem to asi tři měsíce. Ale pak jsem ti prostě napsala, možná jsem byla opilá a možná ne, ale já tě prostě potřebovala vi...

Ten den jsem za tebou jela s tím, že se to stane. Byli jsme tak nějak domluvení, že se spolu vyspíme. Já totiž hodně ráda provokuju přes internet. Žádám o fotky a v reálu na sebe nenechám ani sáhnout. Jela jsem k tobě se smíšenými pocity. Moc jsem o tom ani nepřemýšlela. Já v tomhle ohledu byla vždycky hodně opatrná a tak jsem si ani nedokázala představit, že by se to opravdu stalo. Nevěřila jsem tomu, že budeš první, komu to dovolím. A zároveň jsem hrozně chtěla, abys první byl. Bylo to šestýho ledna. Tři králové. Je to dost dlouho na to, abych zapomněla detaily, a dost krátko na to, abych zapomněla, jak jsem se ten den cítila. Seděla jsem na tvojí posteli a chtělo se mi brečet, protože jsem vůbec nechápala, co tam dělám. Kdo jsem, kdo jsi ty, proč jsem tě poznala a jestli je tohle správný. Chvíli jsme si povídali, chvíli jsme se mazlili. A ono se to pak prostě stalo. Na všechny ty obavy, které jsem předtím měla, jsem si ani nevzpomněla. Bylo to takový přírozený, nechat tě mě svléknou...

Na konci naší první pražské schůzky jsi mě vzal k sobě na pokoj. Jen jsme tam tak leželi v tom stísněném strahovském pokoji na tvojí malé posteli a tulili se k sobě. Nechtěla jsem, aby to skončilo. Nikdy. Jestli jsem během celého podzimu něco cítila, bylo to právě tam. Na tvojí posteli, s tebou, v té tvojí blízkosti. Jako bys prolomil tu hradbu deprese, která se kolem mě vytvořila, a dostal ses dovnitř. Nevím, co jsem cítila - ale vím, že to pro mě znamenalo hodně. Dalo mi to nadějí, že přeci jen ještě dokážu cítit. Že není jenom prázdnota. A pak jsi mi vůbec nenapsal. Víš, jaké to pro mě muselo být? Přemýšlela jsem, co jsem zase udělala špatně. Protože já věřila všem těm tvým řečem, že mě máš rád, že jsem hezčí než moje kamarádka, která s náma byla na dovolené a že sis od začátku chtěl vybrat mě. Ale myslím, že takhle to nebylo. Já ti totiž tak nějak vlezla do cesty. I kdyby sis chtěl vybrat ji, asi bys neměl šanci. Tehdy na Madeiře jsem si řekla, že budeš "můj". A chtěla js...

Seděli jsme na gauči v té vaší studentské hospůdce. Pili kofolu a povídali si. Když o tom teď přemýšlím, bylo to jediné setkání, při kterém jsme si doopravdy povídali. Už ani nevím o čem. Nebylo to nic o životě. Jen takové ty žvásty, když nevíte, co říct, když vlastně ani nemáte nic společného, ale přesto nechcete odejít. A tak jsem tam seděla, letmo se dotýkala svojí nohou té tvé, a pak jsi mě vzal za ruku. Byla teplá. A tak ohromná. Zvedla jsem jí a začala poměřovat s tou mou. Víš, jak se to dělá vždycky ve filmech. A napadlo mě u toho, že bych se tak asi měla cítit - jako ve filmu. Když ses ke mně nahnul, najednou jsem zpanikařila. Já to snad ani nechtěla. Nebo - víš, ono se to špatně vysvětluje. V tu dobu jsem byla v nejhorší fázi mojí deprese vůbec. Prostě jsem tam seděla a měla pocit, že tam ani nejsem, jako bych na to všechno koukala odněkud z dálky a vůbec nic necítila. Chtělo se mi brečet. Protože tohle byla moje vysněná chvíle, přesně tohle jsem si přála od prvního momentu, c...

F., loučili jsme se na madeirském letišti. Nejspíš už tehdy mi mělo dojít, že to, co jsem chtěla, je špatně. Že mi nemáš co dát a nikam to nepovede. I tak jsem ti ale v tom pevným objetí pošeptala, jestli se sejdeme v Praze. A tys řekl "určitě". Dal jsi mi naději. Naději na pokračování toho, co mělo zůstat na tom portugalském ostrově. O několik dní později jsem šla ven s tvým bratrem. Chtěla jsem si popovídat o letadlech ( je pilot) a asi nejvíc ze všeho jsem se chtěla dozvědět něco o tobě. A hlavně se k tobě zase dostat. Nakonec jsem ti napsala. Měla jsem pocit, že tě dostanu jen tím stylem, který jsem praktikovala tehdy s J. Pošli nudes a bude z nás šťastný pár. Nedošlo mi, že když půjdu touhle cestou, ty jí půjdeš taky. Že nic jinýho než sex po mě chtít nebudeš. Já si nebyla jistá, co od tebe chci. V tu chvíli jsem tě prostě chtěla jen vidět. A tušila jsem, že když nebudu hrát na tuhle strunu, ani se se mnou nesejdeš. Bylo to samé "nemám čas", "hodně školy...

Drahý F., ze všech konverzací, které jsme na Madeiře vedli, ze všech pohledů a úsměvů, si nejvíc pamatuju chvíli, kdy jsi mě chtěl hodit do bazénu. Vím, že je to maličkost. Ale já v tu chvíli byla šťastná. Vybral sis mě namísto kamarádky. Měla jsem pocit, že jsem vyhrála. Nevím, proč mě to tehdy tak vzalo. Možná proto, že jsem si připadala jako někdo jinej. Jako někdo lepší, kdo flirtuje s klukama, normálně se baví, směje, a má radost. Kdo se nebojí mluvit, kdo nemá neustálou úzkost z toho, že není dost dobrej. S tebou jsem zapomněla na tuhle mojí část, na tu depresivní. A asi i to je ten důvod, proč jsem tě chtěla vídat čím dál víc. Problém byl ale tvůj bratr, protože ten o mě jevil evidentní zájem. Mezi námi všemi to byl zmatek. Vždycky jsem chtěla sedět vedle tebe, F., chtěla jsem ti být co nejblíž, ale tvůj brácha dělal všechno pro to, aby to místo vedle mě obsadil on. S tím to bylo jiný. Moc jsme si neměli o čem povídat. Nebavilo mě to. Koukala jsem na tebe a doufala, že mě z toho...

Začínáme zase od jedničky, neboť J. už jsme opustili. (A taky neboť si našel přítelkyni) Teď je tu někdo další, komu chci psát. Ten příběh je vlastně úplně jiný, a přitom tolik stejný. Tak pojďme na něj. - - - - - - - - - - Milý F., je několik věcí, které bych ti chtěla říct. Nejraději bych psala o tom, co se stalo v poslední době, ale zvykem je začínat od začátku. Tak tedy, vraťme se zpátky do sprna. Na Madeiru. Vzpomínáš? Už na pražském letišti jsem si všimla dvou vysokých kluků. Měli stejná červená trička. Ale nijak zvlášť mě nezaujali, byli jedni z mnoha. Potom jsme se setkali při boardingu. Letěli s náma, tím stejným letadlem na ten samý ostrov. Na Madeiře se na mě jeden z nich usmál. Všimla jsem si ho, protože měl asi dva metry. S kamarádkou jsme si říkaly, jak super by bylo, kdybychom se potkali ve stejném hotelu. Ale autobusem s naší cestovní kanceláří nejeli. Myslely jsme, že to skončilo. A možná by bylo dobře, kdyby to tak bylo. Ale my se sešli na recepci našeho hotelu. Vůbec...

J., už nemám, co říct. A proto je tohle poslední dopis, který ti napíšu. Možná se naše cesty ještě někdy sejdou a možná už ne, ale už vím, že to nechci. Sem tam si něco pošleme, jen málokdy si na to odpovíme a už skoro vůbec nemluvíme o našich psychických stavech. Jsou chvíle, kdy mě to mrzí. Vzpomenu si na to každodenní psaní, úsměvy, snapy. Na ten pocit, že mě někdo chápe a chce mi pomoct. Ale za tím vším je taky spousta bolesti. A někdy člověk prostě musí nechat odejít něco, ačkoliv to bolí. Protože kdybys zůstal, bude to bolet ještě víc. Měla jsem dojem, že to bez tebe nezvládnu. A tehdy bych to možná doopravdy nezvládla, ale teď už je to jinak. Večery, kdy nechci existovat, mám strach úplně ze všeho a potřebuju od tebe slyšet, že to zas bude dobrý, už skoro nejsou. I přesto nechci, abys odešel úplně. Tuhle tvojí část si ještě chci ponechat, dokud už nebudeš ty ten první, na koho si vzpomenu, když se nebudu cítit dobře. Ale nic víc už nechci. Nechci tě vidět a nechci s tebou mluvit...

J., nějak nevím, jak to napsat. Byl maturitní ples a následně after. Nic jsem nečekala, jenom jsem si s tebou chtěla zatancovat. A potřebovala jsem vědět, že tam budeš, kdyby se cokoliv dělo. Kdybych to prostě psychicky nezvládala. Byl jsi tam, ale ve skutečnosti jsem měla pocit, jako bys nebyl. Nejdřív jsme dělali, že se nevidíme. I já to tak chtěla. Myslela jsem, že mi to tolik neublíží, když se nedostanu do tvojí blízkosti. Pak jsme se pozdravili. Bavila jsem se se spoustu lidí a byla tak nějak spokojená. Ale stejně jsem tě podvědomě v tom davu hledala. A vzpomínala na to, jak to bylo loni. Tos na mě totiž koukal přesně tak, jako teď koukáš na moje kamarádky. V jednu chvíli jsem ke mně přišel, objal mě a řekl, že mi to sluší. Chvíli jsme tam stáli spolu, dokud se neobjevila další tvoje kamarádka, pohladils jí, přímo přede mnou, a odešel. Jako vždycky. Na after jsme se potkávali neustále. Stál jsi ve frontě a my tě poprosily, abys nám koupil zelenou. Vlastně jsi tu frontu vystál jeno...

Milý J., asi před měsícem jsi mi jen tak napsal, že se přijdeš podívat na naší Vánoční akademii. Rok co rok se na tohle představení chodí dívat bývalí maturanti, takže jsem tušila, že se tam objevíš. Ale neobjevil ses jenom ty. Byli tam skoro všichni, se kterými jsem si dřív rozuměla, chodila kalit a byla jsem šťastná, víš? Viděla jsem všechno, co jsem s nimi zkazila. Jenom jsem prošla a ani jsme se nepozdravili. Jediný z nich, který mě pozdravil, jsi byl ty. Usmála jsem se na tebe. Snažila se vypadat v pohodě, ale vím, že to byl ten nejsmutnější úsměv, který jsi kdy viděl. Během akademie jsem na tebe myslela. Jestli opravdu necítím něco víc, protože na tebe myslím pořád, chci bejt u tebe a chci bejt s tebou. Ale to nemůžu. A tak si nalhávám, že nic víc necítím, že je to jen o tom, jak jsi mi tehdy pomohl v tom nejhorším. Pomáháš do teď. A stejně tak i ubližuješ. Stál jsi pak před divadlem, s klukem, kterého jsi tehdy nesnášel. A bral sis od něj cigaretu, kterou jsi tehdy nesnášel. Mrz...

Milý J., je to už dlouho, co jsem ti nic nenapsala. Víš, nejradši bych to celé přešla s myšlenkou, že se nic nestalo, ale to nemůžu. Chci ti to říct, chci ti říct, jak moc mi to ublížilo. Konala se moje oslava narozenin, pozvala jsem spoustu lidí, včetně tebe, a do poslední chvíle ani nevěděla, kdo přijde. Jestli přijdeš ty. Byla to špatná doba. Přemýšlela jsem, zda by nebylo lepší to zrušit, nebyla jsem připravená na tolik lidí, zábavy, falešných úsměvů. Nakonec jsem to nezrušila. A tys přišel s kamarády. Večer plynul, lidi to přehnali s alkoholem, dělali bordel, ale víš, co pro mě bylo nejtěžší? Koukat se na tebe, jak zíráš na ni. Stejně tak, jako ses tehdy díval na mě. A ještě horší bylo, že ona ti to oplácela. Ona, moje kamarádka, která moc dobře věděla, jak moc jsi pro mě důležitý a jak moc mě tohle bolí. Na druhou stranu jsem ale věděla, že z toho nic víc nebude. Byl to jen jeden večer, jedna párty. Snažila jsem se být silná, ukázat ti (i všem ostatním), že všechen ten zmatek, li...

A když tě po tom všem konečně požádám, abys odešel - a na chvíli jsem si doopravdy jista, že si to vážně přeju - najednou chceš zůstat. Proč? Protože mě máš rád. A určitým způsobem mě taky potřebuješ. Víš, vždycky jsem pro tebe byla taková jistota. Ta, která o tobě ví věci, které nikdo jiný ne, a přesto neodejde. Bude ti tolerovat, co uděláš, neotočí se zády. A nepřestane tě mít ráda. Jenomže já můžu odejít, pokud budu chtít. A když jsi to zjistil, lekl ses. Teď je to, jako bychom se vrátili v čase. Když chceme, napíšeme si o snapy. Vlastně mi to docela chybělo. Slyšet všechny ty tvoje řeči, slyšet, že moje tělo se někomu líbí. Čas od času si napíšeme jenom tak, probereme, co se stalo a nestalo. Je to jako dřív. Jako by to tak bylo celou dobu. Jako by se mezi námi nikdy nic špatného nestalo. Možná si nepíšeme každý den, jako to bývalo, ale konečně mi to došlo. Došlo mi, že to není třeba. Stačí, když tu jeden pro druhého budeme. Pořád jsi jeden z mála, který toho o mně ví tolik. A já je...

And I swe ar I hate you when you leave, but I like it anyway... J., nějak nevím, jak začít. Možná jsem se celé léto těšila na ty víkendy, které budu opět trávit na softballu a koukat na tebe. Přála jsem si tě vidět. Ale když jsme se s kamarádkami dohodly, že se půjdeme podívat na jeden důležitý zápas, ve kterém jsi ani nehrál, vlastně mě ani nenapadlo, že tam pravděpodobně budeš. Byl jsi. A když jsem tě viděla, necítila jsem vůbec nic. Problesklo mi hlavou, že bych vlastně měla spíš odejít, než si jít sednout na jediné místo vedle tebe a tvých kamarádů. Už tehdy jsem věděla, že budu odcházet zklamaná. Jako pokaždé. V mém životě jsou totiž akce, které ani jinak nekončí. Je to zvláštní, ale občas se na to i těším. Je to taková jistota. Seděla jsem téměř vedle tebe. Choval ses... prostě jako ty. Je to humor, kterému rozumím. Ale i ten má svoje hranice, víš? Protože když o tom zpětně přemýšlím, bolí to. Potřebovala bych tam tu tvou část, která je hodná, ochotná pomoct a zajímá se. Místo to...

Milý J., pak už jsme se nikdy neviděli. Snapovali jsme, psali si každý den. Tolikrát jsme byli domluveni na nějaké schůzce. Já k tobě, anebo ty ke mně. Já totiž souhlasila, že se s tebou vyspím. A myslím, že to bylo jenom proto, že jsem tě chtěla vidět. Nezní to šíleně? Taky jsem to chtěla, ale nebylo to pro mne prioritou. Pro tebe to možná celou dobu bylo jenom o tom, ačkoliv tvrdíš, že ne. Nikdy se to neuskutečnilo. Jeden z nás to vždycky zrušil. Nejspíš je to dobře, ale i tak vím, že pokud se naskytne další přiležitost, oba se jí chytíme. Budu toho litovat, ale nedokážu tě nechat jít. A pokud je tohle jediná šance, jak tě znovu vidět, podstoupím jí. Jsem hloupá . Protože ty se mnou jen tak někam zajít nechceš. Potřebuješ od lidí brát to pozitivní, co já ti nejspíš dát nemůžu. Chápu tě. Je to v pořádku. Tolik se nezajímáš, nepíšeš, už ani snapy neposíláš. Poslední dobou jsem to byla já, kdo se ozval. A už nechci být. Podvědomě totiž vím, že si zasloužím něco lepšího. Někoho, koho bud...

Milý J., na softball už jsem přišla jenom jednou. Doprovodil mě tam jeden kamarád, což jsem tak úplně nechtěla, nicméně zbavit se ho nedalo. Po prvním zápase se vytratil kamsi na oslavu a já osaměla na tribuně. Napadlo mě zajít se podívat do klubovny, kde mezi zápasy vždycky posedáváte. Samozřejmě, že jsi tam byl. Ze začátku sis mě vůbec nevšiml. Šel sis pro párek v rohlíku - tedy dokonce dva, bezpochybně, jinak bys to nebyl ty - a když ses otočil, uviděls mě. Kývnul jsi hlavou, že mám s tebou jít ven. Neubránila jsem se úsměvu. Bylo to poprvé, co jsi tam nějak víc projevil, že se známe. Zůstávala jsem i na druhý zápas, ptal ses. Cesta na hřiště byla krátká, ale mně to v tu chvíli stačilo. Když jsme se loučili, objal jsi mě. Nechtěla jsem tě pustit. Už nikdy. Foukalo. Byla mi čím dál větší zima. Těsně před začátkem druhého zápasu jsem na tebe volala, zda nemáš mikinu. Měl jsi. V šatně. Tam už jsi teď nemohl. A tak jsi mi sehnal jakousi deku s logem vašeho týmu. Seděla jsem tam, sluchát...

Milý J., odmaturoval jsi. A já si naivně myslela, že to bude obrat k lepšímu, že teď už budeš mít čas a uvidíme se. Ale víš co? Tvoje "po maturitě" se změnilo na "o prázdninách, protože teď pracuju a mám tréninky". V tu dobu jsem měla odejít, protože i tehdy jsem moc dobře věděla, že takhle to nefunguje. Ale já si asi pořád myslela, že to jednou bude lepší. Týden potom byl ve vašem softbalovém areálu mezinárodní turnaj, a tak jsem tam s kamarádkami chodívaly a fandily. Jednou, byla to sobota, jsem jela z centra Prahy a měla v plánu se stavit na finále, kde jsi ani nehrál. Nicméně já tak nějak doufala, že tam budeš. Po cestě jsme potkaly jednu slečnu ze školy, která má pověst prvotřídní děvky, a trochu jsme se daly do řeči. Zmínila jsem se, že jdu na ten zápas a taky jsme trochu mluvily o tobě. Její "jéžišmarja J." jsem brala jako signál, že tě nemá ráda. Jenomže takhle reagují všichni, přestože pravda je jinde. Na zápase jsi opravdu byl, seděl jsi naproti ...

Milý J., během období, kdy jsi nebyl ve škole, se stalo spoustu věcí. Snad každý víkend jsem někde byla a tak trochu zkoušela zapít to, že mi chybíš. Marně. Bavila jsem se kamarády a bylo mi fajn, ale nikdy jsem se neubránila tomu, ti napsat. A párkrát se mi dokonce povedlo i říct pravdu. Ale nikdy jsi to nebral vážně, neboť jsi věděl, že jsem pila. A já to za střízliva nebyla schopna zopakovat. Nicméně jeden večer se s námi v hospodě uvelebil jeden kamarádky známý. Na(ne)štěstí jel přesně stejným směrem a autobusem. Staly se tam věci, které jsem si úplně nepřála. A když mě doprovodil až domů, měla jsem pocit, že dělám špatnou věc. Víš, bylo to, jako bych tě podváděla. Je to dost usměvné, když si uvědomím, že tys během našeho přátelství s jinými spal úplně běžně. Celé to byla ironie. Když jsem se líbala s tebou, tehdy, představovala jsem si někoho úplně jiného. A když jsem se líbala teď s někým jiným, představovala jsem si tebe. Tak zoufale jsem potřebovala cítit tebe a hledala jsem tě...

Drahý J., jakmile uběhla tvá oslava, všechno začalo být zvláštní. Tvá maturita se pomalu, ale jistě blížila. Psali jsme si snad každý den, avšak ztrácelo to význam. Potkávala jsem tě na chodbách, sem tam jsme prohodili nějaké slovo, ale měla jsem pocit, že tě ztrácím. A to se jednoduše nemohlo stát. Potřebovala jsem tě. A možná jsi i ty potřeboval mě. Tvoje úzkosti se zhoršily, začal jsi chodit na terapie. Učil ses na maturitu a hrál jsi softball. Měl jsi toho moc a na mě jednoduše nevyzbylo místo. Chápala jsem to, ale byl jsi téměř jediný, kdo neodešel po pár týdnech. Kdo jednoduše zůstal i přesto, že se o mě dozvěděl tolik. A teď to bylo, jako bys odcházel i ty. Jednou jsi mě pozval na turnaj v softballu a já přišla. Věř nebo ne, zamilovala jsem se do toho. Ne kvůli tobě ani kvůli nikomu jinému, zkrátka pouze kvůli tomu sportu samotnému. Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem tam později několikrát nešla kvůli tobě. Přála jsem si tě vidět, zase tě pořádně obejmout a možná už nikdy ne...