Dopisy na konec světa | 15

Milý J.,

je to už dlouho, co jsem ti nic nenapsala. Víš, nejradši bych to celé přešla s myšlenkou, že se nic nestalo, ale to nemůžu. Chci ti to říct, chci ti říct, jak moc mi to ublížilo.
Konala se moje oslava narozenin, pozvala jsem spoustu lidí, včetně tebe, a do poslední chvíle ani nevěděla, kdo přijde. Jestli přijdeš ty. Byla to špatná doba. Přemýšlela jsem, zda by nebylo lepší to zrušit, nebyla jsem připravená na tolik lidí, zábavy, falešných úsměvů. Nakonec jsem to nezrušila. A tys přišel s kamarády.
Večer plynul, lidi to přehnali s alkoholem, dělali bordel, ale víš, co pro mě bylo nejtěžší? Koukat se na tebe, jak zíráš na ni. Stejně tak, jako ses tehdy díval na mě. A ještě horší bylo, že ona ti to oplácela. Ona, moje kamarádka, která moc dobře věděla, jak moc jsi pro mě důležitý a jak moc mě tohle bolí. Na druhou stranu jsem ale věděla, že z toho nic víc nebude. Byl to jen jeden večer, jedna párty.
Snažila jsem se být silná, ukázat ti (i všem ostatním), že všechen ten zmatek, lidi, smutek a myšlenky zvládnu, ale nešlo to. Rozbrečela jsem se. Seděla jsem schoulená v rohu a čekala, že si všimneš. Víš co? Dlouho si nikdo nevšimnul. Když přišla kamarádka, poslala jsem jí pro tebe. Potřebovala jsem mluvit s někým, kdo ví, kdo chápe. Anebo jsem si aspoň myslela, že chápeš. Objala jsem tě, brečela jsem ti do trička a tys mi to objetí ani pořádně nevrátil. A pak jsi odešel. Nechals mě tam, když jsem tě potřebovala tolik, jako nikdy předtím. Prostě jsi odešel. A nebylo to poprvé.
Myslím, že sis to pak uvědomil, pomáhal jsi mi, ptal ses, jestli to zvládám a nechtěl jsi odjet, když jsem byla v tomhle stavu. Ale když jsi byl s kamarády, tahle tvoje část úplně zmizela. Choval ses hrozně a mě strašně bolelo pomyšlení, že ty jsi zároveň ten, který o mně ví všechno. A hlavně ten jediný, který mi kdy alespoň trochu dokázal pomoct.
Uvědomila jsem si, že všichni máme několik částí. A většina těch našich si vůbec nerozumí. Ale pořád je tu ta jedna moje část, která potřebuje tu jednu tvojí.
Když jsi mi pak napsal, že sis to užil, cítila jsem neskutečný vztek. Že se vůbec opovažuješ mi tohle napsat, když víš, jak špatný to bylo pro mě. Žes vůbec napsal. Už jsem ti nikdy nechtěla odpovědět. Nikdy jsem tě už nechtěla ani vidět.
A zároveň tě i přes to všechno pořád potřebuju.

rupi kaur, poem, and poetry image

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace