Všechno má svůj začátek a konec. Každý vztah, každá činnost, každý život. Věci nemůžou končit bez začátku a začínat bez konce. Občas musíme nechat lidi jít, abychom potkali nějaké jiné. Musíme ukončit některé vztahy, abychom mohli začít další. Dát pryč oblečení a udělat tak prostor novému. Jinak bychom se v tom všem utopili. V těch věcech i lidech. Bez konců prostě nejde začít od začátku. Ačkoliv jsou konce smutné, jsou nutné a nevyhnutelné. Všechno jednou končí. Každá kniha, film, studium, přátelství, nakonec i ten život. Někdy musíme něčemu dát konec, abychom uvolnili místo pro něco nového. Pro začátek. Život je takových začátku a konců plný. Však i každý jediný den jednou začne a pak skončí. Je to koloběh, život. Když něco skončí, už se to nevrátí. Je to nadobro pryč. Ale díky tomu může začít něco jiného - třeba lepšího. Neměli bychom se konců bát. Protože pak přijdou zase začátky a ty jsou mnohdy nejkrásnější.

Je teď hrozně těžký o tom psát a na všechno znovu a znovu myslet, ale vím, že pokud to nenapíšu teď, nenapíšu to už nikdy. A chci vám to říct. Chci vám ukázat ten důvod, proč bychom si měli vážit lidí kolem sebe každou vteřinu našeho života. Byli jsme v hospodě. Tentokrát nás šlo mnohem víc než normálně, byla jsem ráda, že jsme zase všichni spolu, že se bavíme a nehádáme. Nakonec jsme se rozdělili, jedna část šla do klubu a my zbylí jsme ještě chvíli poseděli a pak jsme se chtěli vydat někam na jídlo. Kamarádka toho měla hodně. Já celej večer cucala jedno pivo. Jako bych už tehdy tušila, že se něco stane. A že bych pít neměla. Šli jsme na tramvajovou zastávku, bylo deset večer a kamarád řval, že jede tramvaj, ať jí stihneme, tak jsme se rozeběhli. Kamarádka si ještě dělala srandu, že narazí do sloupu, protože za sebou měla několik zelených, několik piv a bůh ví čeho všeho. A v tom mě předběhla. Byl tam přechod. Červená. Vidím jí, jak běží tu přes tu uzoučkou silnici, vidím auto, jak je...

Inu, to jsem si tak seděla v lavici, pozorovala mého spolužáka, na kterého koukám dennodenně celých pět let a pak mi došlo, že je něco jinak. Že na něj koukám jinak. Tak, že bych mu chtěla být mnohem blíž, než jsem vždycky byla. Protože vypadá přesně jako ten chlapec, kterýmu jsem šestýho ledna dala úplně všechno. A tak jsem si sepsala dalších pár výkřiků do prázdna, týkající se spolužáka, toho chlapce i mě. Možná vám to nic neřekne, ale pro mě to prostě význam má. Někdy se prostě do někoho zamilujem, i když víme, že je to špatně - - - - - - Víš, on vypadá jako ty, ale on je tady a ty už ne - - - - - - Tvoje ruce na mým těle byly jako bych zas konečně žila - - - - - - Jsem až ta poslední možnost, ta nedostatečná - - - - - - Deprese je temnota, ale v každý tmě je i světlo - - - - - - Ale kdo by mě miloval, když ani nevím, jak milovat

Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...

Inu, nový rok začal vskutku zajímavě. Stalo se toho spoustu, ale o tom snad někdy jindy. A možná nikdy. Možná si tohle poprvé chci nechat jen pro sebe. O co se ale chci podělit, jsou takové moje výkřiky do prázdna. Psané o hodině fyziky, v autobuse po cestě domů, během osamocených tmavých večerů. Asi ne každý se v tomhle stylu najde. Ale já se našla. Rýmy mi nejdou. Všichni jsme nakonec sami a to je možná to, co nás spojuje - - - - - - Je to zvláštní, jak jsme už jen kolemjdoucí, když tehdy jsem ti říkala všechno - - - - - - I všechno to, co ti vadilo ti jednou bude chybět a budeš si přát to všechno zažít znova - - - - - - Neopouštěj mě zašeptala jsem a tys prostě odešel nechals mě brečící v koupelně úplně samotnou - - - - - - Někdy se stane to, co si tak dlouho přeješ a najednou zjistíš, že to prostě není ono - - - - - - Občas milujeme jen představy o lidech, ale ne jejich pravý tváře proto nakonec všichni odejdem A jak na tom jste vy takhle na začátku roku?

Inu, ono se děje spoustu věcí. Tu škola, tu oslavy, tu taneční, tu kalby, tu noví lidé, tu staří známí. Je toho všeho tak moc, je to jako hurikán zážitků, myšlenek a lidí, všechno se míchá, začíná, končí. Lidé spíše přícházejí, než odcházejí. A když je poprosím, aby po tom všem doopravdy odešli, najednou nechtějí. Ale o tom jindy. To si tak někdy sednu a sesmolím další bezcenný dopis na konec světa. A víte co? Ono je to všechno vlastně strašně jednoduchý. Jedu domů, auto je narvaný lidma, který znám odjakživa. Byli moje dětství, a pak, když jsem odešla za novejma lidma, zapomněla jsem. Anebo snad oni zapomněli. Už jsme se nepotřebovali. A trvalo nám několik let, než jsme se zase našli. A tak jedeme, každej je obohacen o lidi z nový školy, o vzlety a pády, každej jsme si za tu dobu něco zažili. A je to nádherný, protože si zase máme co říct. Smějeme se a já skoro pláču, protože mi to dojde. Jak je to tak hrozně jednoduchý. Stačí totiž mít kolem sebe ty správný lidi. A když se rozhlídnet...

Víte, člověk se občas dostane do situace, kdy si uvědomí spoustu věcí. Tahle situace často přichází naprosto nečekaně, třeba ve chvíli, kdy se bavíte s kamarádkami na cestě domů po skvěle prožitém dnu, smějete se a nevnímáte okolí. Je pozdě večer, musíte být do jedenácti doma. Autobus stále stojí na výchozí zastávce, má ještě minutu do odjezdu. Moc lidí domů nejede, my čtyři a nějací chlapi. Toho si ale nevšímáte, vnímáte jenom svoje kamrádky a říkáte si, jak je vám vlastně dobře. Že jste šťastní, ačkoliv jenom ná pár chvil. A najednou někdo vedle vás spadne. Slyšíte tu ránu, leknete se, otočíte se a vidíte paní, jak leží v uličce a nehýbe se. Chtěla jsem jí pomoct, ale nedokázala jsem to. Nevěděla jsem, co říct, co udělat, a tak jsem jenom seděla se zúčastněným výrazem a nechala v tom kamarádky. Ležící se o chvíli později začala zvedat, ale moc jí to nešlo. Na pomoc přišli dva muži. Kamarádky zjistily, že jí teče krev z hlavy. Byl to jen škrábanec, ale kamarádka v prvotním zděšení už ...

Seděla sama. Zahalena černočernou tmou, nocí teplou a nelítostivou. Proč nespala? Nešlo to, ačkoliv odjakživa všechny problémy řešila právě tak. Usnout a na všechno zapomenout. Tentokrát to nedokázala. Hodně se stalo. Nahromadilo se moc myšlenek a pocitů a ona nevěděla, jak s nimi zacházet. Byla ztracená. Věci se děly a ona je nedokázala vnímat, zpracovávat a především pochopit. Zírala do tmy, která jako by jí každou vteřinou pohlcovala víc a víc. Prázdnota - bylo to to, co cítila? A jde vůbec prázdno cítit? Nejspíš ne. Vždycky tu něco je. Možná to byl strach. Vcelku neurčitý, tak nějak ze všeho a všech. Už nechtěla, aby jí někdo ublížil. Potily se jí dlaně, zarývala nehty do kůže a přála si, aby to co nejdřív skončilo. Věděla, že nemá smysl se bát. Vždyť je v bezpečí. Má v životě lidi, kteří jí mají rádi a ona má ráda je. Nic víc nepotřebuje, ale přece tu bylo něco, co jí chybělo. Teď tu totiž nebyli. V tuhle chvíli, kdy ona seděla, topící se v děsivé tmě plné strachu, byla sama. Neby...