unexpected situations
Víte, člověk se občas dostane do situace, kdy si uvědomí spoustu věcí. Tahle situace často přichází naprosto nečekaně, třeba ve chvíli, kdy se bavíte s kamarádkami na cestě domů po skvěle prožitém dnu, smějete se a nevnímáte okolí. Je pozdě večer, musíte být do jedenácti doma. Autobus stále stojí na výchozí zastávce, má ještě minutu do odjezdu. Moc lidí domů nejede, my čtyři a nějací chlapi. Toho si ale nevšímáte, vnímáte jenom svoje kamrádky a říkáte si, jak je vám vlastně dobře. Že jste šťastní, ačkoliv jenom ná pár chvil. A najednou někdo vedle vás spadne. Slyšíte tu ránu, leknete se, otočíte se a vidíte paní, jak leží v uličce a nehýbe se. Chtěla jsem jí pomoct, ale nedokázala jsem to. Nevěděla jsem, co říct, co udělat, a tak jsem jenom seděla se zúčastněným výrazem a nechala v tom kamarádky. Ležící se o chvíli později začala zvedat, ale moc jí to nešlo. Na pomoc přišli dva muži. Kamarádky zjistily, že jí teče krev z hlavy. Byl to jen škrábanec, ale kamarádka v prvotním zděšení už skoro volala zachránku. A já si v tu chvíli uvědomila, že to bych nemohla. Kdyby to záviselo na mně a musela bych vytočit číslo a něco povídat, nezvládla bych to. Pravděpodobně bych si ani na to číslo nevzpomněla. Nebylo to ze stresu, byla to ta prokletá sociální fobie. Víte, že v tomhle momentě je všem úplně jedno, co říkáte, jestli se zadrháváte, potíte, červenáte. I vám je jedno, co si o vás ty lidi budou myslet. Ale nejste schopní to udělat. Kdyby někdo umíral, možná ho ani nezachráníte, jen proto, že je ve vašem mozku něco trochu špatně. Kdyby na to volání opravdu došlo, možná bych se po patřičném přemlouvání nakonec odhodlala, ale nejspíš bych to nechala na někom jiném. Jako v téměř každé sociální situaci.
Paní se zvedla, patrně hodně opilá, jeden muž jí utřel krev. Nervózní řidič do toho řval, jestli teda co jako, bude se volat zachránka nebo jako může jet nebo co. Myslela jsem, že mu dám pěstí a odřídím to domů sama, protože chovat se jako hulvát v situaci jako tahle je vážně to nejhnusnější, co můžete udělat. Ona brečela, že je blbá kráva, že jsme moc hodní a že děkuje. Ten muž odpověděl, že to nevadí, to se stane. A mně se chtělo brečet, protože to od něj bylo krásné gesto. Ti dva celkově místo toho, aby si řekli "to je fakt blbá kráva" a seděli na zadku, jako zbytek autobusu, hned se zvedli a šli jí pomoct, uklidňovali jí, starali se. Opačné pohlaví takhle neznám. Málokdo by udělal to, co oni dva. Bylo mi z toho tak hezky, že takoví lidé ještě existují, ale na druhou stranu smutno, protože by to neměla být žádná výjimečná záležitost. Takhle bychom se měli chovat všichni ke všem. Bohužel, často to tak není.
Vystupovala na stejné zastávce jako my a jeden z mužů. Byla hodně opilá, ale dle mého úsudku to byl jen úlet. Vypadala seriózně. A tak zatraceně smutně, že bych jí nejradši odvedla až domů. Tak moc jsem chápala, jak se asi cítí. Nějakou chvíli jsme s kamarádkami počkaly, ptaly se, kde bydlí a jestli to zvládne. Pořád dokola děkovala a pak se rozešla domů. Nevím, jestli došla, moc tak nevypadala. Ale snad je v pořádku. Chtěla jsem poděkovat tomu chlapovi, který taky ještě dobu stál na zastávce a čekal. Za normálních okolností bych to udělala, nikdy mi nedělá problém poděkovat. To je jediná věc, kterou zvládám stoprocentně. Ale ten večer to taky nešlo. Úzkost, strach a šok je ta nejhorší kombinace, kterou jsem dosud poznala. Znemožní vám to udělat cokoliv. Cokoliv, pokud nejde o bavení se s lidmi, které dobře znáte a víte, co od nich čekat. Vlastně jste v takovou chvíli absolutně nepoužitelní.
Komentáře
Okomentovat