Dobrý večír vám přeji. Je to věčnost, co jsem se tady nezastavila. A co si budeme povídat, opravdu mě to mrzí, ale ono nějak nebylo o čem psát. Tedy spíš - dřív jsem sem utíkala před realitou, potřebovala jsem se vypsat, všechno to ze sebe vysypat. Ale já už nepotřebuju před tou realitou utíkat, já jsem v ní, a jsem v ní moc ráda. Žiju. A po dlouhý době mě to prostě strašně baví. Začala jsem zase tancovat a dokonce i chodit na zpěv. Oprašujeme naše staré kouzelnické vystoupení a zkrátka je toho spousta. I tak je mi ale smutno při pohledu na ten prázdnej blog, a tak prostě musím něco napsat. Minulý týden jsem se vrátila z prázdnin, konkrétně z ostrova Gran Canaria ve Španělsku. Už loni jsme byli na Tenerife, a tak to nebylo zrovna překvápko, hory krásný, výhledy krásný, hlavně to teplo, žejo! Ale ne nic, při čem bych si řekla "wow". Potřebovala jsem ale vypadnout odsud, z toho stereotypu, a trochu si utřídit myšlenky, ve který jsem v poslední době měla dost bordel. Myslím, že ...

Ha, to jste asi nečekali, co? Není to sice důvod, proč jsem tady tak strašně dlouho nebyla - k tomu není žádný důvod, prostě jsem neměla o čem psát, ale chci vám o tomhle výletu napsat pár slov, protože o New Yorku mám nejspíš úplně jiné mínění než všichni ostatní. Brooklyn Bridge Letěli jsme tedy přes Frankfurt a let do New Yorku byl s Boeingem 747, což byl tak trochu můj sen a bylo to naprosto skvělý. První noc jsme spali v hotelu u letiště (bohužel jsme přiletěli na Newark a ne JFK), kde byl obrovský outlet a celý první den jsme tam nakupovali. To bylo první zklamání - v obchodech skoro nic nebylo a když už, vůbec to nebylo levnější než u nás. Potom jsme se tedy už vydali do Queensu, kde jsme měli hotel na zbylé noci. Trochu šok nastal, když jsme na snídani nedostali žádné porcelánové talíře, hrníčky nebo snad skleničky. Oni tam totiž všechno žerou (s prominutím) z plastu. Na pokoji mají letáčky "save our planet" a k snídani vám naservírujou samej plast. A nemáte jinou mož...

Ah, já si tu Lanu jednoduše nemohla odpustit. Mimo jiné název té písničky - Summertime sadness - naprosto vyjadřuje každé moje prázdniny, ačkoliv se pravidelně urputně snažím tvářit, že to tak rozhodně není, a že jsem si ty dva volné měsíce řádně užila. I letos moje jediné přání bylo, aby byly ty nejlepší a abych byla šťastná. Jak to vypadá po první týdnu? Dost bídně. Přemýšlela jsem až až, jak to pojmout. Rozplívat se nad nizozemskými městečky a domečky a nalhávat si, že to bylo úžasné a vychválit vám to až do nebes? Možná by se to dobře četlo a já bych aspoň na chvíli uvěřila tomu, že je všechno v pořádku, ale nač tvrdit něco, co není pravda? Inu, nizozemská městečka jsou doopravdy nádherná, ne, že ne. Všechny ty obyčejné domy, které by člověk nejraději zulíbal k smrti kvůli jejich roztomilosti, moderní stavby, díky kterým vám málem vypadnou oči, jak dobře se na ně kouká, všichni ti milí lidé hovořící jakousi chrochtanštinou, kterých se bojíte. Ano, bojíte. A to je přesně můj problém...