Summertime sadness in Netherlands

Ah, já si tu Lanu jednoduše nemohla odpustit. Mimo jiné název té písničky - Summertime sadness - naprosto vyjadřuje každé moje prázdniny, ačkoliv se pravidelně urputně snažím tvářit, že to tak rozhodně není, a že jsem si ty dva volné měsíce řádně užila. I letos moje jediné přání bylo, aby byly ty nejlepší a abych byla šťastná. Jak to vypadá po první týdnu?

Dost bídně. Přemýšlela jsem až až, jak to pojmout. Rozplívat se nad nizozemskými městečky a domečky a nalhávat si, že to bylo úžasné a vychválit vám to až do nebes? Možná by se to dobře četlo a já bych aspoň na chvíli uvěřila tomu, že je všechno v pořádku, ale nač tvrdit něco, co není pravda?

Inu, nizozemská městečka jsou doopravdy nádherná, ne, že ne. Všechny ty obyčejné domy, které by člověk nejraději zulíbal k smrti kvůli jejich roztomilosti, moderní stavby, díky kterým vám málem vypadnou oči, jak dobře se na ně kouká, všichni ti milí lidé hovořící jakousi chrochtanštinou, kterých se bojíte. Ano, bojíte. A to je přesně můj problém, to je problém celé zmiňované dovolené a dost pravděpodobně i celých letošních prázdnin.

Netroufám si nic diagnostikovat, nejsem momentálně s to o tom tak otevřeně mluvit, avšak je to vcelku jednoduché. Bojíte se jít po ulici, bojíte se promluvit, bojíte se stát na místě, kde je plno lidí. A věřte nebo ne, Amsterdam či takový Rotterdam je těchto situací přeplněn až po okraj. A tak prostě chodíte, snažíte se vydýchat všechny ty pohledy, které ani ve skutečnosti nemíří na vás, to jenom váš mozek si to prazvláštně tvoří, a předstíráte, že je vám krásně. Mělo by být. Ale vy máte pocit, že neexistujete. Konec školního roku jako by ani nebyl. Prázdniny? Opravdu je to tohle, anebo teprve ten pocit štěstí a radosti, který by vás celé dva měsíce měl doprovázet, přijde? Měl tu být už dávno, jenomže vy jste ani pořádně nezaregistrovali, že to volno už začalo. A že jste vlastně ještě pořád naživu.

Pojďme ale na chvíli upustit od mých pocitů a podívat se čistě na věc. Amsterdam, Rotterdam, Den Haag, Scheveningen, Utrecht, Edam, Volendam... Jestli existuje dokonalost, zní takhle. Procházet se po Amsterdamu je jako žít v pohádce, v Rotterdamu vás pohltí zbrusu nové a moderní stavby, v Haagu zjistíte, že vlastně nemáte na co koukat, a tak si koupíte sukni, Scheveningen je takový ošklivější nizozemský Brighton, Utrecht si na první pohled zamilujete a nasajete vůni marihuany (ostatně jako v Amsterdamu... anebo u němců, kteří jsou ubytování vedle vás), s trochou (ne)štěstí v Edamu narazíte na sýrové trhy a dědky, kteří v čemsi soutěží, přičemž je vám za ně trapně, a nakonec Volendam, kde bezpochybně stojí za to projít neprobádané uličky a zákoutí.

A ještě každé ráno najít na snapchatu fotku J., jenž je adresátem všech mých dopisů na konec světa, bez trička. Upřímně, co víc si přát? Snad už jen nemít sociální fobii, že?

Ať je Nizozemsko sebekrásnější, já mám stále pocit, že neexistuju. Proběhlo pouhých pár okamžiků, kdy jsem naprosto přesně věděla, že jsem, že žiju, že jsem tady, na úchvatném místě, a mám důvod být šťastná. I přesto se do sytosti vyválet v mé české postýlce byla bezpochybně jedna z nejlepších věcí za celý týden. Smutné nebo ne, je to tak. Teď už stačí se jenom připravit na všechny ty osoby a jejich tváře, které potkám během zbytku prázdnin, a doopravdy si je užít. A znovu začít cítit a vědět, že naživu vážně jsem. Občas mi to totiž někdo musí připomenout.