čekala jsem na tu pusu, kterous mi před rokem dal, ale ona nepřišla a já nechápu, na co sis to tehdy hrál, když jsi jen chtěl, abych odešla pokaždý, co se loučíme, tak to bolí, když vím, že už se nikdy neuvidíme a bojím se, že ty rány se nezahojí cítila jsem, že je to naposledy, co jsem ti blíž už nemám silu lámat ty ledy víš? ty zdi, co sis postavil a nikoho tam nepustíš ty zdi, co ještě nikdo nezbořil a tak mě prostě opustíš ve tmě, samotnou s otázkama, na který neznám odpověď, ale vím, že ty zdi se nepohnou a já? Já byla jen další hloupá oběť

Uh, rok 2018? Jak bych ho jen zhodnotila? Plný různých poprvé, možná i nějakých těch naposled, nových lidí, zkušeností, poučení. Dřív jsem ho rozepisovala měsíc po měsící, ale dělo se toho tolik, že to by ani nešlo. Proto bych se ráda ohlédla jen za těmi nejkrásnějšími zážitky. Nejspíš tady budu mluvit vcelku otevřeně, tak se, prosím, nelekněte. Třeba hned té první události, že. → První sex. O tom jsem tady vlastně psala. To jsem se tak na Tři krále ocitla na strahovský koleji s jedním moravákem a udělala něco, čeho jsem se děsně bála. Ačkoliv mi to přineslo hodně bolesti (fyzický i psychický), nikdy toho litovat nebudu. A ráda na to vzpomínám, i když to pořád ještě trochu bolí. Vlastně docela dost. → Tenerife . V únoru jsem s rodinou odjela na Kanáry, což si mimochodem v roce 2019 zopakuju. Hodně jsme cestovali po ostrově, mluvili na španěly italsky, užívali si ta panoramata a jednoduše docela hezky zrelaxovali. → SAMI(K)SOBĚ . To byla jednoznačně ta největší část letošního roku. Roz...

ty bílý řůže na Václaváku mi připomínaj tebe když se stromy barvily do žluta a já byla v tvých spárech chytnuta jsme se tu před rokem potkali a já tu teď sama koukám na ty bílý růže kdo za tohle sakra může že v hlavě pořád mám to tvoje tělo co tak trochu znám ty bílý růže, podzim a tma ve který jsem před rokem šla mi připomínaj tebe jenomže ty bílý růže tam pořád jsou a ty už ne

Jakmile začal školní rok, já se opět vrhla do básnění. Tentokrát jsem zkusila něco trochu volnějšího, co se vlastně až tak nerýmuje, ale nakonec myslím, že se to docela povedlo. Minimálně jsou v tom moje myšlenky za poslední dobu, který mě zaměstnávají natolik, že ani nejsem schopna něco napsat na blog, eh. Ztrácím se v tom, jak se hýbeš, jak se usmíváš, jak lžeš jak se díváš ale ne na mě protože koukáš jen na ni kromě těch chvil kdy jsme opilí když mi nikdo jinej nezbyl na chvíli jsme jen my dva a ty oči ty tvoje oči plný dobra i zla - - - - - - chodíme spolu pít říkáme si všechno a přitom vůbec nic opilecky se objímáme a říkáme si, jak se máme rádi ale pak ráno si nepamatujem, jaký to bylo, když jsme se měli rádi protože ve skutečnosti jsme ty, který nikam jinam nepatřej nejsme kamarádi jen lidi, který na sebe tak nějak zbyli lidi, který nechtěj zůstat sami

Jak jsem slíbila, tak plním. Připravila jsem článek o několika pražských kavárnách, které jsem v poslední době navštívila a nějakým způsobem mě zaujaly. Rozhodně to nebude první a poslední článek z téhle série, protože se ze mě vyklubal pořádný kavárenský povaleč a už mám na seznamu dalších dvacet kaváren, kam se chystám. Kdybyste měli taky nějakou oblíbenou, moc ráda uvítám další tipy. A pro mimo pražské - nebojte, něco mimo naše hlavní město taky vyhrabu, jen to asi nebude v nejbližší době. Ještě bych ráda upozornila, že já osobně si do kavárny zajdu na kafe, limonádu či dortík, snídaně a podobné věci ve zvyku nemám, ze všeho nejvíc mi jde asi o to prostředí, ten design. Prostě si ráda jdu sednout někam, kde je to roztomilý, a pokecám s kámoškou. Na jídlo si radší zajdu do čínský restaurace, hah. KAFE PRAGOVKA Poměrně nově otevřená kavárna nacházející se kousek od metra Vysočanská v komplexu zapomenutých budov. Stylem hodně podobná Vnitroblocku (který osobně vážně nemám ráda, a to k...

Mooc bych se chtěla omluvit za to, jak tady na to kašlu. Jenomže já pořád někde lítám, jezdím, zkrátka tak nějak docela žiju v realitě a ne tady a když už něco píšu, věnuji se spíš samiksobe . Nicméně v mezičase jsem napsala zase nějaké ty básničky, tak se o ně s vámi podělím. Stojím před tvým domem a chci ti dát to poslední sbohem přemýšlím, proč se nedokážu vzdát někoho, kdo mi uměl jen lhát s kým jsem si neměla co říct kdo mi nikdy nevyšel vstříc u koho jsem byla jedna z mnoha a nikdy mi to nevadilo, proboha kdo mi nikdy sám od sebe nenapsal a stejně vždycky co chtěl, dostal komu jsem věřila všechny ty řeči a naivně si myslela, že mě to léčí říkám měj se a odcházím možná zas sama sebe nacházím myslet na tebe si zakážu jen si nejsem jistá, jestli to konečně dokážu - - - - - - Chceš zas cítit jeho tep jak se zrychlil vždycky hned když věci kolem ztichly jste jen vy dva vaše těla je to jen hra, co jsi (ne)chtěla ale teď si nejsi jistá, jestli tahleta hra prostá je to, po čem toužíš neb...

Všechno jsem řekla jen tobě ty hnusný věci, co mám v hlavě a tys věděl, jak těžký to je vyhrabat se z toho hnoje vůbec nechci myslet na to kdybys nebyl takový zlato možná bych tu nebyla už ani já - - - - - - Občas si přeci jen vzpomenu jak v tom podzimním večeru tvoje ruka zkoumala moje nahý tělo tak moc jsem se snažila, aby se to stalo, že to pak snad ani smysl nemělo jen jsi mě přinutil něco cítit tou neznámou cestou se dál a dál řítit říkal jsi všechny ty nádherný slova a já ti je veřila znova z toho mi nezbylo už vůbec nic ty vydal ses cestou vstříc někomu jinýmu novýmu, hezčímu a já zase nebyla dost dobrá to abych se vydala najít dalšího moravskýho obra ty tvoje necelý dva metry... (hah, dnešní básnění je takový trochu víc hravý, řekla bych)

Chodila lesem a ztrácela se v jeho tichosti, chodila městem a v té vší rychlosti si nebyla jistá, jestli je to jen v její hlavě ty upřený pohledy a hlavně, ty lidi, který všude kolem brázdily ztrácela se všude a nemohla se nadechnout, co z jejího rozumu zbude, až bude moct konečně vydechnout? až zas bude sama bez zajetí těch pohledů, až nebude padat do neznáma při tom nenávistném lidském dohledu - - - - - - Měla pocit, že konečně někoho našla, s kým mohla trávit hodiny a svěřovat mu svoje problémy. aniž by ji chuť k životu přešla nakonec ale zjistila, že to tak nebylo, že i tak se všechno rozbilo, že to byly jen představy, který milovala představy, který si vytvořila o každém člověku, když ho měla z doslechu a proto každý vztah ukončila neměla ráda ty lidi, který potkala vloni, jen představy o nich, který vždycky vidí - - - - - - Všechno jsem řekla jen tobě ty hnusný věci, co mám v hlavě a tys věděl, jak těžký to je vyhrabat se z toho hnoje vůbec nechci myslet na to kdybys nebyl takový...

Byl jsi nedosažitelnej cíl ten poslední, co mi ještě zbyl, když to vidím teď zpětně pátrala jsem ve tmě hledala čeho se chytit už jsem se nechtěla znova ztratit, moje přání bylo tě mít blíž a dozvědět se, o čem sníš ale ty nechceš být víc než kamarád jen ty výhody si užívat, nemáme si o čem povídat nejspíš se za to budu proklínat že chci hrát tu tvoji hru, že sama sobě lžu o tom, kdo vlastně jsem v tom falešným objetí tvém

Na tvojí posteli objímals mě, jako bychom konečně byli celí Na chvíli zapomenout na to všechno kolem, na tu mysl neutěšenou a pak si říct sbohem Všechno je to špatně, ale nedokážu se toho vzdát, už si pamatuju jen matně, jaký to bylo, s tebou spát - - - - - - - - - - - Po neskutečně dlouhé době ze mě vypadlo několik dalších básniček. Je to zvláštní, teď psát o někom jiném. Když odešel J., najednou jsem nevěděla, jak psát. Už nebylo o čem. Ale momentálně je tu někdo jiný, jak jistě víte. Moravák. Tak nějak mi zase dal důvod, proč psát.

Krásnou neděli všem. Dneska bych vám chtěla povědět o něčem, co v mé hlavě šrotovalo nějak od podzimu, pro co jsme se s kamarádkou nadchly a v poslední době kvůli tomu i téměř přestaly bavit, neboť moje zapálení stále nezmizelo a to její poněkud ano. Jedná se o projekt. Jak jistě víte, s duševními nemocemi a tím vším okolo mám nemalé zkušenosti a jednoduše jsem prostě nevydržela jen sedět a koukat na ostatní lidi, jak se trápí. Já chtěla něco dělat. Něco předávat a tak tím třeba někomu pomoct. I kdyby to měl číst jenom jeden člověk, má to smysl. A tak na svět přišel tento INSTAGRAM A teď bych vás hrozně moc chtěla poprosit, hoďte tam ten follow, neboť jestli čtete tento blog, určtiě vás bude zajímat i ten instagram. A navíc, není to tolik písmenek, jako články na blogu, tak by vás to snad mohlo zajímat ještě více. Je to prostě tak nějak o životě, duševním zdraví i nemocech, ztrátách a nálezech, o nás. O vás. Moc byste mi (nám) tím pomohli. A věřím, že nebudete litovat. Děkuju vám moc. ...

Někteří z vás si možná pamatují, že obdobný článek už párkrát vyšel na mém předchozím blogu. A protože knížky jsou stále podstatnou součástí mého života, rozhodla jsem se tenhle formát neopustit a vydat ho i letos. V roce sedmnáct jsem tolik nečetla, abych se přiznala, na podzim jsem neměla chuť už vůbec. Ale v prosinci jsem se zase pořádně rozečetla a teď si jedu jednu knihu za druhou. Tak se pojďme podívat na ty, které jsem loni přečetla a oslovily mě. > Dopisy na konec světa - Ava Dellaira - na začátku ledna jsem si tak přišla do školy a na lavici mi leží jakýsi zabalený dárek. Když jsem ho otevřela, byla tam právě tahle knížka a u ní vzkaz od kamarádky, že jí četla a myslí si, že by se mi mohla líbit. Zpočátku mi vadilo, že je to formou dopisů. Ale nakonec mě začala vážně bavit a můžu jí jedině doporučit, pokud chcete něco trochu na oddech. > 1984 - George Orwell - tohle už je poněkud náročnější četba a myslím, že ten titul každému něco říká. Trvalo mi trochu déle, než jsem...

Inu, je to tak. Konec dalšího roku je tady. Pravděpodobně byste teď čekali něco ve smyslu "ah, nedokážu uvěřit tomu, že rok dvatisícesedmnáct utekl tak rychle, byl naprosto skvělý a doufám, že ten další bude alespoň tak dobrý, či snad ještě lepší." Faktem je, že jediná pravda je to zoufalé doufání, že ta osmička přinese konečně trochu štěstí. Neuteklo to rychle, byl to rok plný zklamání, ztrát, běhání po psycholozích a psychiatrech, prášků. Jedna z mála věcí, za kterou jsem opravdu ráda, je konec roku. Věci jsou téměř v pořádku. A věřím, že příští rok budou už úplně. Letošní rok začal samozřejmě prvním lednem , kdy se tak nějak oslavovalo s kamarádkou. Asi jsem byla šťastná. Ten večer byl plný radosti, úsměvů, dobrých lidí a dobré hudby. Ten úplný začátek se táhnul ve znamení tehdejších maturantů. Užívala jsem si jejich pozornost. Měla pocit, že jsem konečně ta, kterou jsem být chtěla - taková ta cool holka, se kterou se baví všichni starší. Pád z obláčku snů přišel velice ...

Sedím v koutě a pozoruju, jak se díváš na ni, přesně tak, jako ses tehdy díval na mě. Moc dobře víš, jak mě to bolí, ale stejně nepřestáváš, ty rány se totiž jen tak nezahojí. Nechals mě tam, když jsem tolik potřebovala mluvit, a já se sama sebe ptám proč jsem tě už dávno nenechala odejít? Přála bych si vrátit čas, ten tvůj zájem cítit zas, nechci se dál jen němě míjet, a do tvých očí se bezmocně vpíjet. - - - - - - - - - - - To jsem tak měla oslavu narozenin, strávenou pláčem v koupelně. Milý J., brzy můžeš očekávat další dopis na konec světa.

Stojím na balkoně a koukám směrem, kde bydlíš, jsem tu sama ve tmě, zatímco ty už asi spíš jsme tak blízko a přitom tak daleko, není tu cesty zpět, protože dávno už všechno přeteklo a rozpadl se náš svět chvěju se zimou a potřebuju cítit tvé objetí, je to zvláštní, jak se občas lidi minou a všechno, co bylo, zůstane jen v paměti - - - - - - - - - - - To jsem se tak ocitla na balkoně kamarádky během její oslavy. Koukala na les, za kterým bydlí J. A napadlo mě, jak hrozně lehké by bylo se sebrat a jít za ním. Jak blízko vlastně je. Čím blíž jdu k tobě, tím jsi dál. Hrozně bych si přála, aby tam v tu chvíli byl. A řekl mi, že všechno bude v pořádku. Ale to už se nikdy nestane.

Pořád mi ubližuješ a já tě nedokážu nechat jít, i když vím, že by mi bez tebe bylo líp byl jsi tím, koho jsem potřebovala, kdybych řekla, že už to není jen minulost, tak bych lhala pořád je tu ta část, která tě potřebuje a s krvácejícím srdcem pozoruje, jak tohle děláš dalším chtěl jsi mě, když já nechtěla tebe, přišel jsi jako blesk z čistého nebe a teď? Prostě jsi šel dál, jako by ses furt za někým hnal a já už to nejsem. - - - - - - - - - - - Víte, občas přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych mu to všechno dala přečíst. Nebo spíš - kdybych přiznala, že je to opravdu o něm. Ale nikdy to neudělám, protože vím, že už by mi nikdy nenapsal. A vím, že jediná možnost je kompletně ho vymazat ze života. Jenomže to nejde, protože toho máme až moc společného. Je všude, ačkoliv už není nikde, rozumíte? Fotka je z minulého podzimu, ale to snad nikomu vadit nebude.

Bylo to, jako bych už nebyla sama, chvíli nepadala do neznáma. Jako bys mě nikdy nechtěl pustit, asi to byl jenom můj pocit. Nechala jsem tě přijít moc blízko, i když jsem věděla, že přijde pád nízko, všechny ty lži, že mě máš rád byly jen plný mejch ztrát. Nedokážu tě nechat jít, ale teď už můžu stejně jen snít o tvejch rukou na mým těle, kdy jsme se dotýkali tak nesměle. Nic víc mi nezbylo, všechno se rozbilo, vzpomínky blednoucí, už jsme jen kolemjdoucí. - - - - - - - - - - - Inu, to jsem tak sesmolila další básnický počin kdesi na cestě z Polska. A ta fotka je mimochodem z mého doposud nejlepšího focení, ačkoliv jsem nějakou tu dobu poté vůbec nemohla dýchat, protože dýmovnice v malém prostoru jsou jednoduše zlo. O více fotek se s vámo bohužel nepodělím, neboť můj obličej není hoden zveřejnění, eheh.

Proč se cítím prázdně, když je kolem tak krásně? Mám všechno, co potřebuju, po světě si poletuju Přesto něco chybí, víš, jsme pořád živí, jen cítime moc bolesti, prožíváme beze cti. Chci zas vnímat, cítit a být vděčná, jenomže ta prázdnota věčná zabíjí. - - - - - - - - - - - Taková lamárna psaná kdesi v Nizozemsku. Až na ten poslední řádek se mi vlastně moc nelíbí, nicméně poslední dobou moje básnické střevo zase tak nějak zmizelo. Pokud jsem ho tedy vůbec někdy měla. Spíš ne.

Chci jenom poslouchat tvůj hlas a křičet tvoje jméno, možná je to všechno v nás a není to vlastně jedno? Ruce, nohy, vlasy, ústa moje, tvoje, spolu. Duše pustá stahuje nás dolu. Chybíš mi, víš? Radši jdi, anebo mi buď blíž. - - - - - - - - - - - Zdravíčko. Momentálně s největší pravděpodobností brouzdám po nizozemských půdách. Snad obdivuji krásy Amstredamu, Haagu nebo Utrechtu a doufám, že si to patřičně užívám. O nic nepřijdete, nebojte. Moje umělecká duše se tam jistě vyřádí. Užívejte léta!

Věčně se vracíme, hledáme, ztrácíme. Už neodcházej, vím, že i ty jsi prázdnej. Nenech mě padat a zbytky sebe skládat. Občas si vzpomeň a nikdy prosím nezapomeň jak nádherně nám bylo, jen teď už nic nezbylo. Zabíjí nás čas. Inu, budu upřímná. Děje se spoustu věcí a času není nazbyt, na psaní dalšího dopisu na konec světa jsem zatím jaksi nenašla sílu či odhodlání, o jiných věcech taky nejsem s to promluvit a tak vás zazásobuji opět další prazvláštní básní a jednou fotkou, která vznikla při mém výletu do blízkého okolí. Tolik myšlenek a neschopnost je uspořádat na papír. Asi to známe všichni.