Wow. Tak jsem tady zas. Už tolikrát jsem si říkala, že chci něco napsat. Že potřebuju něco napsat. Ale nějak jsem neměla slova. Ani čas. Náladu. Slova nemám pořád. Jen je tenhle blog mou velkou součástí, na kterou nechci zapomenout. Dneska jsem si udělala day off. Ačkoliv je demonstrace na Letné a já tam moc chtěla jít, ale nějak mi zase není dobře. Psychicky. Nastoupila jsem na brigádu. Na letiště. K letadlům, který miluju. Zařídit všechny věci ohledně toho vůbec nebylo jednoduchý, přežila jsem dva dny školení a už i první zácvikovou směnu. Jsem na sebe hrdá. Protože to zahrnovalo spoustu interakce s lidmi. Po telefonu i osobně. A já to zvládla. Jen mi asi nedošlo, že až opravdu nastoupím, nebude s tím konec. Vlastně to teprve všechno začne, protože je to letiště. Náplní mojí práce je jednat s lidmi. Nejen v češtině. A zkrátka z toho mám vážně strach. Celej můj život je teď tak trochu naruby. Jsem zadaná. S chlapcem, o kterém jsem se zmiňovala v posledním článku. A ačkoliv jsem za to ...

Já jen. Prostě. Asi potřebuju slyšet, že o mě má někdo zájem. Potřebuju neustále dokazovat lásku. Protože když to nikdo nedělá, přestanu tomu věřit. Že jsem dost dobrá. Že mě někdo ve svým životě vůbec chce. Někdy se to všechno tak sesype. Najednou. Nic nemá smysl. A já vím, že je to v pohodě. Že to se někdy stává. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že je něco špatně. Že já jsem špatně. Že není jedinej důvod, proč by se se mnou někdo chtěl bavit. Proč by vlastně měl. Snažím se. Fakt jo. Být tou nejlepší verzí sama sebe. Snažím se. Ale nedostávám nic zpátky. Žádný děkuju. Žádný "udělala jsi to dobře". Lidi zapomněli chválit. Děkovat. Být vděční. Oceňovat. Všechno je to tak povrchní a neosobní. A je tak těžký v tom světě falešnosti najít něco, co je pravý. Existuje to vůbec? Protože když mám pocit, že jsem na to konečně narazila. Že žiju mezi lidma, který za to stojí. Který mi mají co dát a mezi kterýma je mi dobře, zjistím, že to je úplně naopak. Že mě vlastně jenom vysávaj. A nikdy...

Ty kráso, jak zatraceně dlouho už to je, co jsem si sedla k notebooku a něco napsala? Poslední měsíce se hodně věnuju mému projektu Sami k sobě a věřte nebo ne, zabírá mi spoustu času. Před pár dny jsem také byla na pohovoru na letišti, takže pokud mě vezmou, budu nejspíš nejšťastnější člověk ve vesmíru. A taky nebudu mít čas. Vůbec žádnej. Já vlastně ani nemám pocit, že bych měla co říct. A že něco vůbec potřebuju říkat. Když jsem smutná, napíšu si básničku. Když si vzpomenu na F., tak nějakej ten dopis na konec světa. Ale jinak? Jinak nemám co sdílet. Nebo spíš nechci to sdílet. Chci žít víc v tom světě, v tý realitě, věci žít a prožívat a ne trávit večery nad sepisováním článků. Ale dneska se mi nějak zastesklo. Po tomhle všem, jakou pro mě tenhle blog a i ten minulej má neskutečnou hodnotu a jednoduše se toho pořád ještě nechci vzdávat. ...Pamatujete si někdo D.? Byla bych hodně překvapená, kdyby jo. Na tomhle blogu o něm není ani zmínka, ale na tom starším, tam je, tam je jich sn...

Zdravíčko! Už tááákhle dlouho jsem nepsala žádný článek, kde bych se pořádně vykecala. V historii tohohle blogu možná nebyl takovej článek ani jeden. Nějak jsem neměla tu potřebu sdělovat každej krok, kterej udělám. Ale teď tu potřebu mám, tak se do toho rovnou pusťme. Kde začít? Možná oslavou kamarádky táty padesátin (trochu složitost). To jsem si tak přisedla k nějakejm chlapům, chvíli jsme si povídali a pak z nich vypadlo, že jsou právníci. Bylo jim taky kolem padesátky. A víte co? Mně to tak vůbec nepřišlo. Stačí tak strašně málo, možná pár skleniček alkoholu, a jsme všichni úplně stejný. Tam vevnitř. Jestli je nám 16 nebo 50, jestli jsme studenti, právníci nebo ředitelé zeměkoule, jsme všichni jen lidi. A lidi jsou v něčem prostě všichni stejný. Všichni se chceme bavit, chcem se smát a užívat si. Poslední dobou taky hodně vymetám pražský kavárny a tak mě napadlo, jestli byste o nich třeba nechtěli článek? Nějakou inspiraci, kam si jít vyfotit fotku na instagram (haha)? V souvislos...

Někteří si možná pamatujete můj starý blog. A někteří si možná pamatuje dokonce i to, že kouzlím. Proto ten divný název, kopíruju myšlenku ze starého blogu, ups. Nebo se alespoň už pár let snažím, haha. Tenhle víkend byl další festival/soutěž. Naše tehdejší magic skupina se rozpadla, zůstaly jsme jen s kamarádkou, a proto jsme letos nesoutěžily. A víte co? Užily jsme si to nejvíc na světě! Bála jsem se tam jet, protože jsem věděla, že už to nebude takový, jaký bylo. Jsem minimálně o dva roky starší, než na poslední soutěži. Lidi se změnili. Já se změnila. Měla jsem strach, že už si mě nebudou pamatovat, že se nebudu mtí s kým bavit. Ale všechny obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem tam přijela. Zaprvé miluju to město, Uherské Hradiště, kde se každý druhý rok konají právě ty nejlepší soutěže. A za druhé se vlastně nic nezměnilo. Mí kouzelní přátelé jsou stále tak skvělý, jako byli dříve. Stále si mě pamatují. Jako by žádné dva roky mezi naším setkáním ani nebyly. A to je přesně to, c...

Nu, a dneska bych se vám v první řadě chtěla omluvit. Kašlu tady na to. Ale já kašlu úplně na všechno. Je špatný období. Už zase. Je to nekonečný. A jsem z toho hrozně unavená. A v druhé řadě bych vám chtěla povyprávět o tom, jak jsem se zase kamarádíčkovala na těch ohavnejch strahovskejch kolejích s moravákem, kterej za to ale vůbec nestojí. To mě tak nějak na apríla napadlo si z něj udělat srandu. Ale protože to jako sranda nakonec moc nevyznělo, napadlo mě něco mnohem horšího a to to, že bych se zase chtěla podívat do toho jeho mrňavýho pokoje. Už během toho chatování mě v podstatě pořád jenom štval, nejde se s ním domluvit, má tak vysoký ego, že si myslí, že jakmile pískne, já poběžím, a zkrátka je to úplně k nesnesení. Jenomže víte co? Když on pískne, já fakt běžím. V pátek jsem mu trochu vynadala. Že nechci, aby to bylo jenom o sexu. Že prostě taková nejsem. Ale já nějak nevím, co jsem. Dělám věci, který jsem dřív odsuzovala, zkouším, selhávám, hledám a nemůžu najít. Po té naší h...

Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...

Nu, upřímně do psaní vůbec nemám chuť, ani snad nemám o čem psát, jen se nedokážu dívat na to, jak poslední článek den ode dne stárne a nic nového nepřichází. Věci se dávají do pohybu, začíná být trochu líp, ačkoliv to stále není žádná sláva. Většinu času spím, ale začala jsem trochu i číst, mám nepatrnou chuť se bavit s lidmi, docela se směju a moje myšlenky nabraly malinko pozitivního směru (tedy spíš ubraly na tom negativním). Jsou věci, na které se těším. A těšit se na něco - věřte nebo ne, to jsem dlouho nezažila. Je zvláštní se zase vracet do toho světa pocitů, kde existuje i něco jiného, než smutek. Občas přemýšlím nad tím, jestli jsem neudělala chybu. Na antidepresiva jsem kývla téměř hned, bez rozmyslu. Napadá mě, že jsem si možná dokázala pomoct sama. Ale asi ne. Pamatuju si ten svět bez radosti, svět falešných úsměvů, kde všechno bylo pouze černé, kde nebylo pro co žít. Z toho si nikdo pomoct nedokáže. Asi to bylo potřeba, ale představa několika měsíců, ba let, možná celého ...

Ah, jak vám to jen všechno vysvětlit? Je toho tolik a já vím, že všechno zde vyjádřit nemohu. Ani nevím jak. Je kolem mě tak moc lidí, štěstí a lásky a ve mně tak moc temnoty a smutku. Jsou světlé chvilky. Ale ty se stejně dřív nebo později zase rozplynou v té všudypřítonné mlze deprese. Už to tak nechci, ale vím, že sama to nezvládnu. Psycholožka nepomáhá. Potřebuju něco víc. O tom ale dneska mluvit nechci. Pamatujete, jak jsem zde básnila o Madeiře ? O dvou moravácích, kteří se tam snad zázrakem zjevili a dali se s námi do řeči? Když jsem psala ten článek - ten odstavec - o tom, že moje jediné přání je, aby slib setkání v Praze nebyl jen výkřikem do prázdna, možná jsem ani nevěřila tomu, že to bude mít pokračování. A víte co? Ono mělo. A tak se stalo, že jsem se ocitla na autobusové zastávce koleje Strahov. Seděla jsem vedle pohledného a nevěděla, co si myslet. Sraz byl v centru. Jeho momentálním bydlištěm jsou právě koleje Strahov. A tak byla sobota, snad devět večer, a my byli na S...

Nuže, dámy a pánové. Pravděpodobně by bylo na místě vám oznámit, že opravdu netuším, kam se poděly ty dva měsíce prázdnin a že do školy mám připravenou akorát jednu propisku, nicméně o tom dnešní článek rozhodně nebude. Ještě se na chvíli totiž vrátíme do těch prosluněnných dnů, do toho konce prázdnin, který jsem prožila na Madeiře. Madeira - řekne se, a člověk hned začne přemýšlet, kde že to vlastně je. Málokdo na to doopravdy přijde. Je to jednodušše pár ostrůvků, pouze dva obydlené, zhruba na úrovni Maroka, uprostřed Atlantiku. Je to dosti dálka, a tak vás ani nepřekvapí, že je to tam úplně jiné. A je to úplně neskutečné. Na samém začátku vás čeká deváté nejnebezpečnější letiště světa, neboť jinak se tam z pevninské Evropy nedostanete. Když - a pokud - úspěšně přistanete, nejspíš se zastavujete na každých pár metrech a vůbec nechápete, kde jste se to ocitli. Je to nádhera. Domečky a roztomilá políčka se krčí v obrovských kopcích, silnice se klikatí po útesech a ztrácí se v tunelech,...

Za poslední dobu se hodně věcí stalo. Ne nic zásadního nebo snad nezapomenutelného, ale všechny kouzelné momenty, ať už byly sebemenší, tvoří něco krásného, a tak se o ně s vámi chci dneska podělit. Bylo to tak, že se v mojí hlavě zrodil nápad, sebrat zhruba sedm spolužaček a strávit několik dní v krkonošském bytě jedné z nich. Ta nemůže, tu nepustí, ta je ve Francii. Až jsme postupně zbyly čtyři. A z těch čtyř? Tu nepustí a ta onemocněla. Nakonec jsme jely dvě a bylo to asi to nejlepší, co se mohlo stát. Procházely jsme okolní lesy, louky, vesnice, chodily na obědy a vařily všemožné speciality (hah, k tomu se raděj víc nevyjadřovat) a plně se ponořily do krásy toho čistého vzduchu, minima lidí a neposkvrněné přírody. Člověk od Prahy to moc často nezažije a mrzí mě, že jsem téměř zapomněla, jaké pohlazení po duši je několika kilometrová procházka lesem a místo přeplněného gigantického obchodu pouhý vesnický obchůdek s pár lidmi. Jen jsme vkročily do Prahy, auto tam, auto tam. Lidé mačk...

Hodnou chvíli jsem přemýšlela, zda o uplynulém víkendu napsat. Stalo se spoustu věcí, proběhlo několik poprvé a o některých je mi trochu podivné psát, avšak současně cítím jakousi potřebu to ventilovat. Inu, stalo se tak, že jsme samy s kamarádkou vyrazily do Mariánských lázní, neboť tam má byt. A věřte nebo ne, hned první večer jsme trochu náhodou a trochu očekávaně potkali jednoho chlapce. Česky jsme se moc dobře nedomluvili, a tak jsem zjistila, že anglicky umím absolutní minimum. Nicméně, když se k nám od tohoto pohledného albánce donesla odpověď na to, zda pije alkohol, "no, I'm muslim", začala jsem trochu přemýšlet, co já to tam vlastně dělám se svým životem. Člověk by čekal něco tmavšího, snad hnědé oči a hnědé vlasy, ale on tam před ním stojí vysoký blonďák se světlýma očima, tak roztomile nervózní, a on je to muslim. Nu, dobrá, druhý den půjdeme do kina, vezme svého bratrance a nezávazně se pobavíme. Na kino nedošlo, protože - světe div se - v Mariánských lázní t...