Lepší zítřky

Nu, upřímně do psaní vůbec nemám chuť, ani snad nemám o čem psát, jen se nedokážu dívat na to, jak poslední článek den ode dne stárne a nic nového nepřichází.

Věci se dávají do pohybu, začíná být trochu líp, ačkoliv to stále není žádná sláva. Většinu času spím, ale začala jsem trochu i číst, mám nepatrnou chuť se bavit s lidmi, docela se směju a moje myšlenky nabraly malinko pozitivního směru (tedy spíš ubraly na tom negativním). Jsou věci, na které se těším. A těšit se na něco - věřte nebo ne, to jsem dlouho nezažila. Je zvláštní se zase vracet do toho světa pocitů, kde existuje i něco jiného, než smutek. Občas přemýšlím nad tím, jestli jsem neudělala chybu. Na antidepresiva jsem kývla téměř hned, bez rozmyslu. Napadá mě, že jsem si možná dokázala pomoct sama. Ale asi ne. Pamatuju si ten svět bez radosti, svět falešných úsměvů, kde všechno bylo pouze černé, kde nebylo pro co žít. Z toho si nikdo pomoct nedokáže. Asi to bylo potřeba, ale představa několika měsíců, ba let, možná celého života, kde si každé ráno budu do pusy strkat tu pilulku a doufat, že konečně bude líp, že zas budu cítit, je vyčerpávající. Ale žít s těma démonama v hlavě je mnohem vyčerpávající. Pak už to ani nejste vy. A lidem to nedokážete vysvětlit. Ani nemůžete, protože pokud si tím člověk neprojde, nepochopí.

Čím dál víc přemýšlím nad tím, kolik toho dlužím J. Nebýt něho, možná už tu ani nebudu, budu-li přehánět. Anebo to možná ani přehánění není. Těžko říct. Kdyby mi neřekl, že je něco špatně, možná si to ani nikdy neuvědomím.

Začala jsem na lidi koukat jinak. Na jejich rozhodnutí, chyby, chování. Protože už vím, jak moc vás to něco ve vaší hlavě dokáže ovlivnit, aniž byste si to uvědomovali. Zkusme se pochopit. Přemýšlet nad tím, proč se někdo chová tak, jak se chová. Má to svůj důvod.

Všichni máme svoje důvody.