DIARY | Pár dní v Krkonoších a jiné maličkosti
Za poslední dobu se hodně věcí stalo. Ne nic zásadního nebo snad nezapomenutelného, ale všechny kouzelné momenty, ať už byly sebemenší, tvoří něco krásného, a tak se o ně s vámi chci dneska podělit.
Bylo to tak, že se v mojí hlavě zrodil nápad, sebrat zhruba sedm spolužaček a strávit několik dní v krkonošském bytě jedné z nich. Ta nemůže, tu nepustí, ta je ve Francii. Až jsme postupně zbyly čtyři. A z těch čtyř? Tu nepustí a ta onemocněla. Nakonec jsme jely dvě a bylo to asi to nejlepší, co se mohlo stát. Procházely jsme okolní lesy, louky, vesnice, chodily na obědy a vařily všemožné speciality (hah, k tomu se raděj víc nevyjadřovat) a plně se ponořily do krásy toho čistého vzduchu, minima lidí a neposkvrněné přírody. Člověk od Prahy to moc často nezažije a mrzí mě, že jsem téměř zapomněla, jaké pohlazení po duši je několika kilometrová procházka lesem a místo přeplněného gigantického obchodu pouhý vesnický obchůdek s pár lidmi. Jen jsme vkročily do Prahy, auto tam, auto tam. Lidé mačkající se všude možně, až má člověk pocit, že ho snad pohltí a on přestane dýchat (anebo je to jenom pocit člověka se sociálně úzkostnou poruchou), nicméně ať se tam člověk cítí jakkoliv, v Praze nikdy nikdo není sám. A to je docela děsivá myšlenka.
K mé první návštěvě psycholožky, která vypadá jako jakási éterická lesní čarodějnice, bych řekla asi jen to, že můj úsudek byl správný a mám vážně sociální fobii (každopádně sociálně úzkostná porucha zní mnohem líp, takže budu používat to). Uvědomila jsem si několik věcí a mám pár domácích úkolů, takže jsem zvědavá, do jaké míry se mi povede je splnit, v každém případě jsem ale ráda, že jsem se na tuhle cestu dala, ačkoliv to bude asi zdlouhavé a ne zrovna jednoduché. Nechat si něčím omezovat život, když víte, že je to jen ve vaší hlavě a je to vlastně úplná blbost, je totiž dost na nic.
A věřte nebo ne, dneska do Prahy přijelo moje albánský koště se svým albánským bratrancem z Mariánek, pamatujete na ně? Kromě toho, že si mysleli, že metro C jede až do Mariánek, stejně tak, že lístek za 24 Kč na půl hodiny jim platí až tam a že si neuměli koupit lístky na vlak (když konečně pochopili, že metro přes půlku republiky vážně nejede a 24 Kč je na tu jízdu trochu málo), takže to nakonec zbylo na člověka se sociálně úzkostnou poruchou (těší mě), jsme si to vlastně docela užili. Opět jsem se na pár hodin stala jeho princess, queen a nakonec i wife, zbořila si dalších pár mýtů a předsudků o muslimech, tentokrát jsem byla moc střízlivá na to, abych se nechala zatáhnout do parku, takže po jedné bezvýznamné puse jsem oba posadila na vlak a nechala je odjet. Asi už navždycky.
A možná mě to mrzí, protože jsou to neskutečně fajn lidi, a kdybych je dneska neviděla, asi by mi to ani nedošlo. Bylo by to tak lepší? Nestali by se dalšíma lidma, který přijdou do mýho života, něco zanechaj a pak odejdou. Ale asi to tak mělo bejt. Konec konců jsem na to zvyklá. Jenom je to loučení vždycky takový těžký, obzvlášť když víte, že už se nejspíš nikdy neuvidíte. Moje koště v září odjíždí zpátky do Albánie a kdo ví, možná se setkáme za rok a možná nikdy. Ale i tak jsem ráda, že jsem je ještě jednou viděla.
Komentáře
Okomentovat