Co se událo

Zdravíčko! Už tááákhle dlouho jsem nepsala žádný článek, kde bych se pořádně vykecala. V historii tohohle blogu možná nebyl takovej článek ani jeden. Nějak jsem neměla tu potřebu sdělovat každej krok, kterej udělám. Ale teď tu potřebu mám, tak se do toho rovnou pusťme.
Kde začít? Možná oslavou kamarádky táty padesátin (trochu složitost). To jsem si tak přisedla k nějakejm chlapům, chvíli jsme si povídali a pak z nich vypadlo, že jsou právníci. Bylo jim taky kolem padesátky. A víte co? Mně to tak vůbec nepřišlo. Stačí tak strašně málo, možná pár skleniček alkoholu, a jsme všichni úplně stejný. Tam vevnitř. Jestli je nám 16 nebo 50, jestli jsme studenti, právníci nebo ředitelé zeměkoule, jsme všichni jen lidi. A lidi jsou v něčem prostě všichni stejný. Všichni se chceme bavit, chcem se smát a užívat si.
Poslední dobou taky hodně vymetám pražský kavárny a tak mě napadlo, jestli byste o nich třeba nechtěli článek? Nějakou inspiraci, kam si jít vyfotit fotku na instagram (haha)? V souvislosti s tím mi taky dochází, jak jsem moc vděčná za lidi, který kolem sebe mám. Poslední školní rok byl sakra náročnej, bylo spoustu neshod a hádek, občas jsme se nesnášeli a občas milovali, ale ve výsledku je nám všem jasný, že se prostě máme rádi. A když jsme se teď o prádzninách sešli, bylo to strašně intenzivní. Bavili jsme se jako nikdy předtím. Přijde mi šílený, čím vším už jsme si společně prošli, co jsem s těma lidma zažila a co ještě zažiju. Vlastně se hrozně těším na to, co bude. Na budoucnost. A asi poprvý v životě se jí vůbec nebojim.
quotes, believe, and choose image
Víte co? Já jsem asi šťastná. Jakože fakt. Když si vzpomenu na to, kým jsem byla před rokem, chce se mi brečet a zároveň i hrozně smát. Usmívat. Protože jsem někdo naprosto jinej, někdo bez deprese, kdo se rád baví s lidma a už se jich vůbec nebojí. Je mi fakt dobře. Už docela dlouhou dobu. A vím, že z toho nejhoršího jsem venku. Možná jsem z toho venku úplně. A já jsem na sebe zatraceně pyšná, protože dostat se z těch sraček vůbec není lehký. Deprese je hnusná věc. A sociální fobie taky. Lehký to nebylo. Ale jsem tady, teď, s úsměvem na rtech. Dá se to zvládnout a dá se s tím bojovat. Proto se nikdy nevzdávejte, lidi. Přijdou ty skvělý vytoužený dny. Taky jsem tomu nevěřila, když mi to říkali. Ale ty dny jsou teď tady. Nic se nezměnilo - lidi mám kolem sebe stejný, dělám stejný věci, jako dřív. Ale změnila jsem něco v mojí hlavě, ten mindset. Všechno je to jen o nás. A my jsme ty jediný, který s tím dokážou něco dělat. V tom je to kouzlo.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace