život naruby

Wow. Tak jsem tady zas. Už tolikrát jsem si říkala, že chci něco napsat. Že potřebuju něco napsat. Ale nějak jsem neměla slova. Ani čas. Náladu.

Slova nemám pořád. Jen je tenhle blog mou velkou součástí, na kterou nechci zapomenout. Dneska jsem si udělala day off. Ačkoliv je demonstrace na Letné a já tam moc chtěla jít, ale nějak mi zase není dobře. Psychicky. Nastoupila jsem na brigádu. Na letiště. K letadlům, který miluju. Zařídit všechny věci ohledně toho vůbec nebylo jednoduchý, přežila jsem dva dny školení a už i první zácvikovou směnu. Jsem na sebe hrdá. Protože to zahrnovalo spoustu interakce s lidmi. Po telefonu i osobně. A já to zvládla. Jen mi asi nedošlo, že až opravdu nastoupím, nebude s tím konec. Vlastně to teprve všechno začne, protože je to letiště. Náplní mojí práce je jednat s lidmi. Nejen v češtině. A zkrátka z toho mám vážně strach.

Celej můj život je teď tak trochu naruby. Jsem zadaná. S chlapcem, o kterém jsem se zmiňovala v posledním článku. A ačkoliv jsem za to hrozně moc ráda a je to krásný, děsí mě to. Možná je to pořád jenom moc čerstvý a já nikdy předtím ve vztahu nebyla. Ale trvalo mi hodně dlouho vůbec shodit nějakou tu zeď, která mi bránila do toho vztahu jít. A pořád tam mám ještě spoustu dalších zdí. A taky hlasy, který mi říkaj, že mě přece nikdo nemůže mít rád. A tak i kdyby mi to řekl desetkrát za den, budou dny, kdy tomu prostě věřit nebudu. Kdy se v tom vztahu cítím nekomfrotně a chtěla bych z něj pryč. Ale zároveň ho moc potřebuju. Jen si asi musím zvyknout. Mám ho moc ráda. Ale taky mám strach, především z toho, že to pokazím. Nebo že ho ztratím. Nebo že pro něj prostě nejsem tím správným člověkem. A co když ten strach bude čím dál tím větší?

Je to pro mě nový. Nevím, jak se v tom pohybovat. Ale jsem neskutečně vděčná. Protože jsem konečně našla někoho, kdo mě doopravdy vidí. A kdo mě takovou má rád.

Děkuju.