DIARY | Mariánské lázně
Hodnou chvíli jsem přemýšlela, zda o uplynulém víkendu napsat. Stalo se spoustu věcí, proběhlo několik poprvé a o některých je mi trochu podivné psát, avšak současně cítím jakousi potřebu to ventilovat.
Inu, stalo se tak, že jsme samy s kamarádkou vyrazily do Mariánských lázní, neboť tam má byt. A věřte nebo ne, hned první večer jsme trochu náhodou a trochu očekávaně potkali jednoho chlapce. Česky jsme se moc dobře nedomluvili, a tak jsem zjistila, že anglicky umím absolutní minimum. Nicméně, když se k nám od tohoto pohledného albánce donesla odpověď na to, zda pije alkohol, "no, I'm muslim", začala jsem trochu přemýšlet, co já to tam vlastně dělám se svým životem. Člověk by čekal něco tmavšího, snad hnědé oči a hnědé vlasy, ale on tam před ním stojí vysoký blonďák se světlýma očima, tak roztomile nervózní, a on je to muslim. Nu, dobrá, druhý den půjdeme do kina, vezme svého bratrance a nezávazně se pobavíme.
Na kino nedošlo, protože - světe div se - v Mariánských lázní toho moc nedávají, ale skončili jsme v kavárně. Když na nás jeho bratranec začal mluvit absolutně plynulou a normální češtinou, mírně jsme se lekly a taky vůbec netušily, co teď. Čeština, angličtina, albánština (tou teda uměli pouze ti dva, pochopitelně). Co vám budu vyprávět, začátek byl trochu rozpačitý a nemohli jsme se domluvit na jazyku, ale postupem času to začalo být takové přátelské a pohodové. Plácali jsme do sebe češtinu i angličtinu, k tomu se učili cosi albánsky. Ovšem největší chyba, kterou můžete udělat, je svěřit albáncům svůj fotoaparát - minimálně další dvě hodiny ho neuvidíte. Nebo se spíš nezbavíte otázky "vyfotíš mě tady?", kterou během deseti minut uslyšíte tak dvacetkrát. Nicméně takhle jsme se zvěčnily na fotkách s těmi muslimskými košťaty, načež jsme odešly domů na jídlo s tím, že večer ještě někam zajdeme. To už jsem začala tušit, že zde bude něco trochu podezřelého, neboť ten vysoký blonďák mi celou dobu nosil bundu a chválil oči. A když mi napsal, že mi potřebuje něco říct a že chce jít do parku "just you and me", netušila jsem, zda být ráda, anebo ne. Nepočítala jsem s tím, že bychom v tom parku opravdu zůstali sami, ale situace tak nějak dopadla. Jeho bratranec odešel s kamarády, moje společnice se nakonec odebrala domů a já zhruba před půlnocí zůstala s jedním albáncem úplně sama. Přišla otázka "have you ever kissed someone?" následovaná "do you want to kiss me?" A tak jsme tam "seděli" na lavičce, v lázeňském parku, u jezírka, a kdyby tam sakra seděl někdo jiný, možná by to bylo i romantický. Nicméně to pokračovalo odtáhnutím do jakéhosi tmavého koutu, otázkou "will you kill me?" odpovědí "oh noo, you're my princess". A pak si možná můžete domyslet, že z první mety jsme se odebrali na třetí (je jednodušší to psát v metách, protože vypisovat to slovně, rovnou bych si z tohohle blogu mohla udělat porno stránku), jedinou omluvou je pro mě asi to, že nějaký ten rum v krvi jsem měla. Po téhle scéně jsme se odebrali každý po svém, otázku "when will I see you?" jsem zakončila slovem "never" a trochu se u toho cítila jako fuck boy. Neměl by být spíš on ten, kdo dosáhl toho, co chtěl, a prostě odešel? Místo toho mi píše, že mu chybím, že mám přijet, že mě chce vidět. Ale pro mě to skončilo, asi bych se měla cítit provinile či říct, že to byla chyba. Ale já necítím nic. A zase mám pocit, jako by to ani pořádně nebylo, jako bych to neprožila, jenom tím jaksi proplula.
Mimo jiné jsem tedy trochu přemýšlela, zda to ta jejich prapodivná víra dovoluje, ale hlavně mě trochu vystrašilo zjištění, že ten člověk je údajně podobný J. A pravdou je, že mě to taky napadlo. Možná ho podvědomě ve všech hledám. A možná k němu vážně cítím něco trochu víc, než jsem si celou dobu připouštěla. Ale to prostě nemůžu.
S návratem do Prahy přišel známý pocit prázdnoty a úzkosti. Snad je to jenom iluze, ale vidím všechny ty lidi tady úplně jinak, než tam. Jako by byli všichni nepřátelé, jako by mi chtěli ublížit. A vzhledem k tomu, že v Praze jsem téměř denně, není to vůbec nic příjemného.
Komentáře
Okomentovat