Žádné místo a spousta úžasných lidí

Někteří si možná pamatujete můj starý blog. A někteří si možná pamatuje dokonce i to, že kouzlím. Proto ten divný název, kopíruju myšlenku ze starého blogu, ups. Nebo se alespoň už pár let snažím, haha. Tenhle víkend byl další festival/soutěž. Naše tehdejší magic skupina se rozpadla, zůstaly jsme jen s kamarádkou, a proto jsme letos nesoutěžily. A víte co? Užily jsme si to nejvíc na světě!

Bála jsem se tam jet, protože jsem věděla, že už to nebude takový, jaký bylo. Jsem minimálně o dva roky starší, než na poslední soutěži. Lidi se změnili. Já se změnila. Měla jsem strach, že už si mě nebudou pamatovat, že se nebudu mtí s kým bavit. Ale všechny obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem tam přijela. Zaprvé miluju to město, Uherské Hradiště, kde se každý druhý rok konají právě ty nejlepší soutěže. A za druhé se vlastně nic nezměnilo. Mí kouzelní přátelé jsou stále tak skvělý, jako byli dříve. Stále si mě pamatují. Jako by žádné dva roky mezi naším setkáním ani nebyly. A to je přesně to, co na nich nejvíc cením. Nerozlišují, kolik vám je let, odkud pocházíte, co umíte nebo neumíte. Prostě vás berou takový, jaký jste, a to je nejvíc, co můžete dostat.

Mimo jiné jsem poznala i pár rozených hradišťáků. A dva dny po sobě zakalila až do rána. S angínou. A antibiotiky. No nejsem skvělá? Hah. Víte, jakou já mám slabost pro moraváky. Moje nynější dopisy na konec světa jsou právě jednomu adresované. A to bych nebyla já, abych se taky do dalšího nezaláskovala, že. Nebyl to kouzelník. Prostě tam přišel a jen se nechal očarovávat. Bavili jsme se vlastně celou dobu a mně postupem času došlo, že se něčím hrozně podobá F. Ty oči, obočí, chování, Morava. Upřímně, dlouho se mi tohle nestalo - motýlci v břiše. Možná ani s F. ne. Nakonec se mezi námi nic nestalo a pravděpodobně je to tak dobře. Už tak se mi nechtělo odjíždět. Ještě kdybych tam nechávala mnohem větší kousek svého srdce, to už bych asi nezvládla.

Příjezdy do Prahy jsou pokaždé smutné. A vždycky si uvědomím, co je největší spouštěč těch mých depresí a úzkostí - Praha. Všechna ta auta, vepředu, vzadu, tramvaj, autobus, lidi, přechody. Nestíhám to zpracovávat. Jsem tím každodenním ježděním do velkoměsta úplně přesycená, neumím to filtrovat a vůbec mi to nědělá dobře. Mimo jiné se tu lidi chovají jinak. Nestalo se mi, že bych narazila na někoho z Moravy, kdo by mě odsuzoval za to, že jsem od Prahy. Zato typická pražská vlastnost je neustále někoho odsuzovat, za všechno, hodnotit, nenávidět a závidět. V Hradišti jsem potkala holku, která vypadala jako taková ta typická pražská bitch. Už jsem si v hlavě přesně vytvořila scénář, co si asi o nás může myslet. Ale víte co? Ona taková vůbec nebyla. Ještě mi pak psala, jestli jsem si to užila, že to bylo skvělý a že je ráda i za mě, jak jsem si to užila. Nezlobte se na mě, ale tohle se v Praze nepotkává. Nebo absolutně minimálně. Mentalita těch lidí je úplně jiná. Mnohem horší. Prostě se mi tady s tím mým pošramoceným mozkem nežije vůbec dobře.

Praha je nádherná, ty domky, atmosféra, ale lidi dělají hrozně moc, a proto miluju ta skromná moravská městečka mnohem víc, než to naše hlavní. Važte si toho, pokud jste z maloměsta dál od Prahy. Já nic jinýho než ten nekonečnej vyčerpávající ruch ani nepoznala.

I přes to, že mám angínu, jezdím každý den do nemocnice na injekci a celé je to nějak podělané, já jsem uvnitř hrozně šťastná. Myslím, že jsem zažila nejkrásnější víkend svého života.