a zase to kamarádíčkování

Nu, a dneska bych se vám v první řadě chtěla omluvit. Kašlu tady na to. Ale já kašlu úplně na všechno. Je špatný období. Už zase. Je to nekonečný. A jsem z toho hrozně unavená.

A v druhé řadě bych vám chtěla povyprávět o tom, jak jsem se zase kamarádíčkovala na těch ohavnejch strahovskejch kolejích s moravákem, kterej za to ale vůbec nestojí. To mě tak nějak na apríla napadlo si z něj udělat srandu. Ale protože to jako sranda nakonec moc nevyznělo, napadlo mě něco mnohem horšího a to to, že bych se zase chtěla podívat do toho jeho mrňavýho pokoje. Už během toho chatování mě v podstatě pořád jenom štval, nejde se s ním domluvit, má tak vysoký ego, že si myslí, že jakmile pískne, já poběžím, a zkrátka je to úplně k nesnesení. Jenomže víte co? Když on pískne, já fakt běžím. V pátek jsem mu trochu vynadala. Že nechci, aby to bylo jenom o sexu. Že prostě taková nejsem. Ale já nějak nevím, co jsem. Dělám věci, který jsem dřív odsuzovala, zkouším, selhávám, hledám a nemůžu najít. Po té naší hádce se najednou začal chovat úplně jinak. Jako by mu na mě vážně záleželo. A tak jsme se v sobotu sešli. Když z něho vypadla věta "můžem jít kamkoliv, kde se budu moct osprchovat" (šel z tréninku), bylo mi jasný, že mu ani tak nezáleží na mě, jako na tom, aby dotáhl nějakou ženskou k sobě do postele a tam to s ní vykutil (ano prosím, takhle to mezi sebou pracovně nazýváme).

Co se dělo pak, to si asi všichni domyslíte, že. Ale já prostě nechtěla. A zároveň strašně moc chtěla. Seděla jsem tam, na tý jeho posteli, a zase měla takový divný pocity. Nechtěla jsem mu to dovolit a přitom jsem si strašně přála, aby na mě sahal, aby mi říkal všechny ty věci a abych mohla být aspoň chvíli jen jeho. Taky jsem ale myslela na to, že netuším, co tam vlastně dělám. Moje hlava je bordel. Nic necítím. A možná proto se teď bojím cokoliv dělat, protože až se vyhrabu ze všech těch sraček a budu schopná zase normálně cítit a žít, nejspíš toho budu litovat. Že jsem opakovaně dala úplně všechno někomu, s kým si ani nemám co říct. Dlouho jsme tam seděli a objímali se. To byla asi ta nejkrásnější chvíle. Málem jsem se rozbrečela, ale i tak jsem byla tak nějak trochu šťastná, cítila jsem se v bezpečí. I když jen na tu jednu chvilku.

Jenomže když jsme dokutili, začal se chovat úplně jinak. Jako by ani nechtěl, abych tam ještě chvíli byla. Já chtěla odejít, utéct, ale zároveň jsem prostě chtěla zůstat a líbat ho až do rána. A taky jsem byla hrozně naštvaná. Na něj, za to, že mu na mě vůbec nezáleží. A na sebe, za to, že mu dovoluju, aby měl nade mnou takovou moc. Za to, že běžím hned, jak pískne. Za to, že ho chci i po tom všem zase vidět. I po tom, co mi řekl, že volí Zemana. Všechno je tak strašně protichůdný. Nesnáším ho a mám ho ráda, nechci ho vidět a přitom vážně chci, lituju toho, co dělám, a přitom si to vlastně užívám. Já nechápu. Vůbec nic.