Výlet do New Yorku

Ha, to jste asi nečekali, co? Není to sice důvod, proč jsem tady tak strašně dlouho nebyla - k tomu není žádný důvod, prostě jsem neměla o čem psát, ale chci vám o tomhle výletu napsat pár slov, protože o New Yorku mám nejspíš úplně jiné mínění než všichni ostatní.

Brooklyn Bridge

Letěli jsme tedy přes Frankfurt a let do New Yorku byl s Boeingem 747, což byl tak trochu můj sen a bylo to naprosto skvělý. První noc jsme spali v hotelu u letiště (bohužel jsme přiletěli na Newark a ne JFK), kde byl obrovský outlet a celý první den jsme tam nakupovali. To bylo první zklamání - v obchodech skoro nic nebylo a když už, vůbec to nebylo levnější než u nás. Potom jsme se tedy už vydali do Queensu, kde jsme měli hotel na zbylé noci. Trochu šok nastal, když jsme na snídani nedostali žádné porcelánové talíře, hrníčky nebo snad skleničky. Oni tam totiž všechno žerou (s prominutím) z plastu. Na pokoji mají letáčky "save our planet" a k snídani vám naservírujou samej plast. A nemáte jinou možnost. Leda si jídlo položit přímo na stůl a krájet ho prstem, ha. Tahle skutečnost mě vytáčela každý ráno po zbytek pobytu.


Prvních pár dní jsem byla zklamaná snad úplně ze všeho. Chinatown nebo třeba Little Italy, tyhle čtvrti podle mě vůbec nestojí za to. Čekala jsem zkrátka mnohem víc.
Co mě ale opravdu dostalo, byl 9/11 memorial. Ne až tak ten památník, jako spíš to muzeum. Je to neskutečně silná záležitost a ne jednou se mi tam chtělo brečet. Není to tedy zrovna příjemný zážitek, ale každý by to měl vidět.


Times Square, Central park, One world observatory taky určitě stojí za to, ale nebylo to nic, co by mi vyrazilo dech.


Z čeho jsem ale doopravdy byla nadšená, je High line. Nádherná procházka mezi new yorskými domy, jste ve meště a přitom tak nějak v přírodě, všemu jste blízko.
Brooklyn bridge je taky super procházka s nadhernými výhledy, dokonce jsem si tam i pohladila hada, protože tam stál černoch s hadem kolem krku a ještě mi řekl, že jsem beautiful.



Výhled z Top of the rock byl ale fakt pecka! Ten doopravdy nezklamal a byl možná snad ještě hezčí, než jsem čekala. To samé Socha svobody. Zblízka je opravdu nádherná a nezapomenutelná.



A poslední fotka je z úplně posledního dne, kdy jsme celkem random zašli na lanovku, která jede z Roosevelt islandu přes řeku a upřímně? To bylo snad úplně nejhezčí z celýho New Yorku. A hlavně naprosto bez lidí, protože o ní nikdo neví. Je z ní super výhled právě na ty typický new yorský ulice a domy. Lepší zakončení jsem si snad ani nemohla přát.

Co bych ale chtěla říct na konec je to, že miluju Česko. Miluju Prahu. A nikdy bych neměnila. Tenhle výlet mi dost otevřel oči, protože to je pořád "omg, Amerika". Ale sakra, vždyť tam je snad úplně všechno horší než tady u nás. Jsem hrozně vděčná za to, že jsem to mohla vidět. Ale příště bych ty peníze radši dala za nějakej trip po Evropě. V New Yorku je spousta nádherných míst a výhledů, ale víckrát bych tam už nechtěla. Ta mentalita lidí je tam sice úplně jiná, nikdo si vás neprohlíží a nikdo neřeší, co máte na sobě. Člověk si tam může nosit úplně cokoliv a vypadat jakkoliv. Ale i tak, Evropa je prostě Evropa.



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace