Z vteřiny na vteřinu
Je teď hrozně těžký o tom psát a na všechno znovu a znovu myslet, ale vím, že pokud to nenapíšu teď, nenapíšu to už nikdy. A chci vám to říct. Chci vám ukázat ten důvod, proč bychom si měli vážit lidí kolem sebe každou vteřinu našeho života.
Byli jsme v hospodě. Tentokrát nás šlo mnohem víc než normálně, byla jsem ráda, že jsme zase všichni spolu, že se bavíme a nehádáme. Nakonec jsme se rozdělili, jedna část šla do klubu a my zbylí jsme ještě chvíli poseděli a pak jsme se chtěli vydat někam na jídlo. Kamarádka toho měla hodně. Já celej večer cucala jedno pivo. Jako bych už tehdy tušila, že se něco stane. A že bych pít neměla.
Šli jsme na tramvajovou zastávku, bylo deset večer a kamarád řval, že jede tramvaj, ať jí stihneme, tak jsme se rozeběhli. Kamarádka si ještě dělala srandu, že narazí do sloupu, protože za sebou měla několik zelených, několik piv a bůh ví čeho všeho. A v tom mě předběhla. Byl tam přechod. Červená. Vidím jí, jak běží tu přes tu uzoučkou silnici, vidím auto, jak je zatraceně blízko. A slyším, jak do ní naráží. Byla jsem zezadu. Neviděla jsem jí, protože jí auto ještě pár metrů tlačilo, než dobrzdilo. V první chvíli mě napadlo, že je mrtvá. Že už nikdy nebudeme nikoho stalkovat, že už s ní nikdy nepromluvím, nebudu si mít komu stěžovat. Všechno se to stalo tak neskutečně rychle. Kluci se k ní rozeběhli a já se vzpamatovala. V hlavě jsem měla jen jediný - musím volat. Volat to číslo na záchranku, na který jsem si v tom šoku nebyla schopna vzpomenout, protože já ani nevěděla, jak se jmenuju. Někdo ze zastávky mi ho řekl a tak jsem volala. Já, sociální fobie, v životě jsem nezvedla ani nezavolala neznámý číslo. A víte co? Mně to bylo úplně jedno. Prostě jsem věděla, že musím.
Kamarádka seděla. Žila. Obrovská úleva. S pomocí kluků se zvedla, bolela jí hlav a záda. Ale nadiktovala mi číslo na mámu, byla plně při vědomí, mohla se hýbat. A tak jsem mluvila i s její mámou, uklidňovala všechny a hlavně sama sebe. Jsem svědek. Volali mi ještě z nemocnice, musela jsem všem říkat, co se stalo a proč. Ono to zní možná jako klišé, ale všechno bylo tak nějak zpomalený. Jako bych v tu chvíli ani neexistovala, jako bych se na to koukala odněkud zdálky, prostě jsem jen odpovídala na otázky a měla šílenej strach. Všechny ty blikající světla, šokovaný kamarádi, řidič, kterej za to absolutně nemohl a přitom to odnesl nejvíc z nás. Viděla jsem, jak vytahoval doklady z peněženky. V životě jsem neviděla nikoho, že by se tak moc klepal. Nedokážu si představit být na jeho místě. Neměl vůbec čas zareagovat. Nikdo z nás ten čas neměl.
Je to "jen" otřes mozku. Na to, jak hrozně ošklivě to vypadalo, je to skvělý. Měli jsme tak moc ohromný štěstí. Nechci vůbec myslet na to, že by to mohlo dopadnout jinak. Do smrti bych si to neodpustila.
A proto vás moc prosím, važte si těch lidí kolem sebe. Važte si života, protože stačí tak strašně málo a můžeme o něj přijít. Je smutný, že si to neuvědomujeme, dokud se něco takovýho nestane. Dokud ta smrt není tak šíleně blízko. Jenomže ona je blízko vždycky. Dávejte si pozor. A běžte říct rodině i kamarádům, že je milujete. Může to být naposled. A ten jejich konec se může stát přímo před váma. Nikomu bych to nepřála. Ale stát se to může úplně všem.
Dávejte si pozor, prosím. Moc prosím.
Komentáře
Okomentovat