Dopisy na konec světa | 11

Milý J.,

na softball už jsem přišla jenom jednou. Doprovodil mě tam jeden kamarád, což jsem tak úplně nechtěla, nicméně zbavit se ho nedalo. Po prvním zápase se vytratil kamsi na oslavu a já osaměla na tribuně. Napadlo mě zajít se podívat do klubovny, kde mezi zápasy vždycky posedáváte. Samozřejmě, že jsi tam byl. Ze začátku sis mě vůbec nevšiml. Šel sis pro párek v rohlíku - tedy dokonce dva, bezpochybně, jinak bys to nebyl ty - a když ses otočil, uviděls mě. Kývnul jsi hlavou, že mám s tebou jít ven. Neubránila jsem se úsměvu. Bylo to poprvé, co jsi tam nějak víc projevil, že se známe. Zůstávala jsem i na druhý zápas, ptal ses. Cesta na hřiště byla krátká, ale mně to v tu chvíli stačilo. Když jsme se loučili, objal jsi mě. Nechtěla jsem tě pustit. Už nikdy.
Foukalo. Byla mi čím dál větší zima. Těsně před začátkem druhého zápasu jsem na tebe volala, zda nemáš mikinu. Měl jsi. V šatně. Tam už jsi teď nemohl. A tak jsi mi sehnal jakousi deku s logem vašeho týmu. Seděla jsem tam, sluchátka v uších, a usmívala se. Každou chvíli jsem se vinula do deky víc a víc a myslela na to, že je od tebe. Během zápasu jsem se začala bavit s tvým kamarádem, který se tam taky jel podívat. Zjistili jsme, že se známe. Kdysi jsme jeli na stejný tábor. Svět je malý. Řekl tam větu, která se mi vryla do paměti. ,,Nedivím se, že si s J. tak rozumíte." Přemýšlela jsem, jestli je to pravda. V tu dobu jsem o tom hodně pochybovala, bylo to mezi námi zvláštní. A on, jako by mě tou větou ujistil, jako bych znovu začala věřit tomu, že bavit se s tebou je dobře.
Byl to kouzelný den plný krásných momentů. Od začátku až do konce. A jak jsem tam tak seděla, uvědomila si, že to je všechno, co chci. Nic víc. Jenom nenápadně existovat, pozorovat a mít v životě lidi, které mám ráda. A hlavně tam mít tebe, ale jenom jako kamaráda. Nechtěla jsem víc. Na tu jednu jedinou chvíli jsem si tím byla opravdu jistá.

Víš, až bude další zápas, půjdu tam. A budu myslet na tenhle den, kdy mezi námi všechno bylo v pořádku.
S láskou,
nika

quote and sad image

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace