Dopisy na konec světa | 06

Ten den jsem za tebou jela s tím, že se to stane. Byli jsme tak nějak domluvení, že se spolu vyspíme. Já totiž hodně ráda provokuju přes internet. Žádám o fotky a v reálu na sebe nenechám ani sáhnout. Jela jsem k tobě se smíšenými pocity. Moc jsem o tom ani nepřemýšlela. Já v tomhle ohledu byla vždycky hodně opatrná a tak jsem si ani nedokázala představit, že by se to opravdu stalo. Nevěřila jsem tomu, že budeš první, komu to dovolím. A zároveň jsem hrozně chtěla, abys první byl.

Bylo to šestýho ledna. Tři králové. Je to dost dlouho na to, abych zapomněla detaily, a dost krátko na to, abych zapomněla, jak jsem se ten den cítila. Seděla jsem na tvojí posteli a chtělo se mi brečet, protože jsem vůbec nechápala, co tam dělám. Kdo jsem, kdo jsi ty, proč jsem tě poznala a jestli je tohle správný. Chvíli jsme si povídali, chvíli jsme se mazlili. A ono se to pak prostě stalo. Na všechny ty obavy, které jsem předtím měla, jsem si ani nevzpomněla. Bylo to takový přírozený, nechat tě mě svléknout. Jako bychom se znali odjakživa. Vůbec jsem se nestyděla. Věděl jsi, že je to pro mě poprvé (a já byla tvoje dvanáctá, není to smutný?), a neustále ses ptal, jestli to nebolí. Zpětně si říkám, že ti na mě přeci jen muselo trochu záležet. Že ti nemohlo jít jen o sex, když ses ptal, jak se cítím.

Nemůžu říct, že jsem si to užila. Ale taky to nebylo nic, na co bych nerada vzpomínala. Jsou detaily, které z toho dne nikdy nezapomenu. Protože jsem poprvé cítila, že se mám ráda. I s všemi těmi nedokonalostmi, a vydrželo mi to do teď. Vlastně k té mé sebelásce chybělo málo. Stačilo, abys mi řekl "jsi pěkna. Víc, než si myslíš." Tak obyčejná věta, ale pronesená v tak hluboký chvíli, tebou. Nebyl to ten sex, co mi pak změnil život, ale tahle věta. Najednou jsem cítila, že nikdy nemělo smysl řešit ty maličkosti na mým těle. Protože ty sis jich ani nevšiml.Tobě jsem se prostě líbila. A už jen proto jsem ráda, že se tohle všechno stalo. Nehledě na to, jak to mezi náma dvěma skončilo, nikdy nebudu litovat toho, že jsem ti dala i to poslední, co mi ještě zbylo. Dala jsem ti všechno a ty sis toho nevážil.

Ale tys mi dal taky něco. Něco strašně důležitýho. Sebelásku. A nejspíš o tom ani nevíš.

Jela jsem domu a cítila se zvláštně. Bylo to takový "sakra jo!", protože o tomhle jsem snila už od první chvíle, co jsem tě viděla na Madeiře a tehdy mě ani nenapadlo, že by se to doopravdy mohlo stát. Ale zároveň jsem měla pocit, že tě už ani nikdy nechci vidět. Došlo mi, že nemáme žádný společný téma. Neměli jsme se o čem bavit. A stejněs mi pak nenapsal.

I tak jsi mi ale po nějaký době začal chybět... Začalo mi chybět to, jak ses mě dotýkal.