Dopisy na konec světa | 03

F.,

loučili jsme se na madeirském letišti. Nejspíš už tehdy mi mělo dojít, že to, co jsem chtěla, je špatně. Že mi nemáš co dát a nikam to nepovede. I tak jsem ti ale v tom pevným objetí pošeptala, jestli se sejdeme v Praze. A tys řekl "určitě". Dal jsi mi naději. Naději na pokračování toho, co mělo zůstat na tom portugalském ostrově.

O několik dní později jsem šla ven s tvým bratrem. Chtěla jsem si popovídat o letadlech (je pilot) a asi nejvíc ze všeho jsem se chtěla dozvědět něco o tobě. A hlavně se k tobě zase dostat. Nakonec jsem ti napsala. Měla jsem pocit, že tě dostanu jen tím stylem, který jsem praktikovala tehdy s J. Pošli nudes a bude z nás šťastný pár. Nedošlo mi, že když půjdu touhle cestou, ty jí půjdeš taky. Že nic jinýho než sex po mě chtít nebudeš. Já si nebyla jistá, co od tebe chci. V tu chvíli jsem tě prostě chtěla jen vidět. A tušila jsem, že když nebudu hrát na tuhle strunu, ani se se mnou nesejdeš.

Bylo to samé "nemám čas", "hodně školy", jsem na víkend na Moravě". Ale nakonec jsme se sešli. A jeli na Strahov, na první schůzce, zavedl sis mě přímo tam, kde bydlíš. Nevěřila jsem tomu, že by ti šlo vážně jen o tohle - a víš, co je nejhorší? Že já tomu nevěřím do teď. Ačkoliv jsi mi to několikrát potvrdil.

Šli jsme si sednout do hospody, která je v areálu těch vašich kolejí. Dala jsem si kofolu, asi protože jsem tušila, že alkohol by nebyl zrovna dobrým nápadem. A pak se staly věci, které jsem si tak dlouho přála a přitom jsem v tu chvíli měla dojem, že ai neexistuju.

Chci ti to ale napsat až v dalším dopise, chci ti zrovna tohle říct podrobně a hlavně chci konečně pochopit, co se ve mně v ten den dělo.