Dopisy na konec světa | 05

Na konci naší první pražské schůzky jsi mě vzal k sobě na pokoj. Jen jsme tam tak leželi v tom stísněném strahovském pokoji na tvojí malé posteli a tulili se k sobě. Nechtěla jsem, aby to skončilo. Nikdy. Jestli jsem během celého podzimu něco cítila, bylo to právě tam. Na tvojí posteli, s tebou, v té tvojí blízkosti. Jako bys prolomil tu hradbu deprese, která se kolem mě vytvořila, a dostal ses dovnitř. Nevím, co jsem cítila - ale vím, že to pro mě znamenalo hodně. Dalo mi to nadějí, že přeci jen ještě dokážu cítit. Že není jenom prázdnota.
A pak jsi mi vůbec nenapsal. Víš, jaké to pro mě muselo být? Přemýšlela jsem, co jsem zase udělala špatně. Protože já věřila všem těm tvým řečem, že mě máš rád, že jsem hezčí než moje kamarádka, která s náma byla na dovolené a že sis od začátku chtěl vybrat mě. Ale myslím, že takhle to nebylo. Já ti totiž tak nějak vlezla do cesty. I kdyby sis chtěl vybrat ji, asi bys neměl šanci. Tehdy na Madeiře jsem si řekla, že budeš "můj". A chtěla jsem pro to udělat úplně všechno.
Nevím, jak to bylo potom. Jestli jsem napsala já tobě nebo ty mně. Někdy v listopadu jsem tě pozvala na oslavu mých narozenin, kam jsi nakonec nepřišel, neboť jsi byl nemocný. A asi je to dobře, protože tam byla spousta holek. Holek, které by tě jistě zajímaly mnohem víc, než já, a na to bych se nevydržela koukat. Potom si pamatuju na Vánoce - tos napsal ty mně. "Veselé Vánoce knedlíku!" stálo v té zprávě, neboť knedlík byla moje přezdívka už z dob Madeiry. Upřímně ani nevím, jak to vzniklo, ale přišlo mi to docela osobní. A že sis vůbec vzpomněl, protože, upřímně, mě ani nenapadlo ti na Vánoce napsat.
A tak jsme se domluvili na další schůzce. Schůzce, která pro mě a pro celý můj život byla hodně zásadní. A nikdy na ni nezapomenu, protože na takové věci se jednoduše nezapomíná.

Víš, o čem mluvím, že? Znamenalo to pro tebe vůbec něco?
Tvoje nika

quotes, forgive, and hurt image

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace