Dopisy na konec světa | 02

Drahý F.,

ze všech konverzací, které jsme na Madeiře vedli, ze všech pohledů a úsměvů, si nejvíc pamatuju chvíli, kdy jsi mě chtěl hodit do bazénu. Vím, že je to maličkost. Ale já v tu chvíli byla šťastná. Vybral sis mě namísto kamarádky. Měla jsem pocit, že jsem vyhrála. Nevím, proč mě to tehdy tak vzalo. Možná proto, že jsem si připadala jako někdo jinej. Jako někdo lepší, kdo flirtuje s klukama, normálně se baví, směje, a má radost. Kdo se nebojí mluvit, kdo nemá neustálou úzkost z toho, že není dost dobrej. S tebou jsem zapomněla na tuhle mojí část, na tu depresivní. A asi i to je ten důvod, proč jsem tě chtěla vídat čím dál víc.
Problém byl ale tvůj bratr, protože ten o mě jevil evidentní zájem. Mezi námi všemi to byl zmatek. Vždycky jsem chtěla sedět vedle tebe, F., chtěla jsem ti být co nejblíž, ale tvůj brácha dělal všechno pro to, aby to místo vedle mě obsadil on. S tím to bylo jiný. Moc jsme si neměli o čem povídat. Nebavilo mě to. Koukala jsem na tebe a doufala, že mě z toho zajetí tvého staršího bratra vysvobodíš. A jednou se to stalo - vznikla naše "kukadlována" (přečtěte to tím ostravským nářečím, jinak to nemá cenu). Koukali jsme si do očí, kdo dřív mrkne, prohrál. V tom pohledu bylo strašně moc nevyřčených slov, silných pocitů a zkrátka úplně všeho, co jsme si nemohli dovolit doopravdy říct. Často vzpomínám na ty tvoje hnědý očí, který se vpíjely do těch mých, tu nekonečnou hloubku. Myslela jsem, že to něco znamená. Když o tom zpětně přemýšlím, tohle byla ta chvíle, kdy jsem si řekla, že nechci, aby ten náš příběh začal i skončil na Madeiře. Chtěla jsem ty hnědý oči vídat i dál. I tady v Praze (nevěřila jsem tomu, že od tohoto roku nastupuješ na pražskou vysokou - byla to neskutečná náhoda - nebo snad osud?). A řekla jsem si, že toho dosáhnu. Od toho večera jsem se zaměřila hlavně na tebe, sedávala jsem jen vedle tebe, bavila se jen s tebou. Ubližovala jsem tím kamarádce i tvému bráchovi.
Ale já cítila nějakou zvláštní potřebu tě mít jen pro sebe a věděla jsem, že ty to tak chceš taky.
beautiful, brown, and color image

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace