Dopisy na konec světa | 12

Milý J.,

pak už jsme se nikdy neviděli. Snapovali jsme, psali si každý den. Tolikrát jsme byli domluveni na nějaké schůzce. Já k tobě, anebo ty ke mně. Já totiž souhlasila, že se s tebou vyspím. A myslím, že to bylo jenom proto, že jsem tě chtěla vidět. Nezní to šíleně? Taky jsem to chtěla, ale nebylo to pro mne prioritou. Pro tebe to možná celou dobu bylo jenom o tom, ačkoliv tvrdíš, že ne. Nikdy se to neuskutečnilo. Jeden z nás to vždycky zrušil. Nejspíš je to dobře, ale i tak vím, že pokud se naskytne další přiležitost, oba se jí chytíme. Budu toho litovat, ale nedokážu tě nechat jít. A pokud je tohle jediná šance, jak tě znovu vidět, podstoupím jí. Jsem hloupá. Protože ty se mnou jen tak někam zajít nechceš. Potřebuješ od lidí brát to pozitivní, co já ti nejspíš dát nemůžu. Chápu tě. Je to v pořádku.
Tolik se nezajímáš, nepíšeš, už ani snapy neposíláš. Poslední dobou jsem to byla já, kdo se ozval. A už nechci být. Podvědomě totiž vím, že si zasloužím něco lepšího. Někoho, koho bude zajímat i moje osobnost, ne jenom tělo. Já jen potřebovala slyšet, že se někomu líbím. A potřebuju stále. Tebe.
Pořád je tady ale ta věc, kterou o mně víš pouze ty. Byl jsi tím, kdo mi ukázal, že to, co se děje, není v pořádku. Uvědomila jsem si spoustu důležitých věcí a začala s nimi pracovat. Bez tebe bych k psychologovi asi nikdy nešla. A tahle věc - moje, naše psychika - je to, co mi brání tě nechat jít. Víš toho příliš moc. A rozumíš tomu. Málokdo by mi momentálně dokázal dát víc, než ty. Je to naděje, že jednou bude lépe. Protože tobě je. A mně bude taky. Ale nechci, aby to bylo bez tebe.
Víš, čím déle tě nevidím, tím víc mi chybíš. Tím víc tě mám ráda. Dává to smysl?
Jsou chvíle, kdy mám pocit, že jsem začala něco cítit, J. A to jsem nikdy nechtěla. Omlouvám se. Možná jsem porušila naši dohodu. A to už dávno, jen jsem si to nechtěla připustit. Nedokážu tě dostat z hlavy. A to dost pravděpodobně nebude proto, že tě mám ráda jako kamaráda. Je v tom něco víc.
A pak jsou dny, kdy nic víc nechci. Přesně jako tehdy na zápase jsem ráda za to, jak to je. Chci být jen kamarádka.
Vůbec se nevyznám v tom, co k tobě cítím.

Jedno vím ale jistě - mám tě ráda,
Tvoje nika

P.S: Neodcházej, prosím. Zničilo by mě to.

quote image

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace