Dopisy na konec světa | 13

And I swear I hate you when you leave, but I like it anyway...

J.,

nějak nevím, jak začít. Možná jsem se celé léto těšila na ty víkendy, které budu opět trávit na softballu a koukat na tebe. Přála jsem si tě vidět. Ale když jsme se s kamarádkami dohodly, že se půjdeme podívat na jeden důležitý zápas, ve kterém jsi ani nehrál, vlastně mě ani nenapadlo, že tam pravděpodobně budeš. Byl jsi. A když jsem tě viděla, necítila jsem vůbec nic. Problesklo mi hlavou, že bych vlastně měla spíš odejít, než si jít sednout na jediné místo vedle tebe a tvých kamarádů. Už tehdy jsem věděla, že budu odcházet zklamaná. Jako pokaždé. V mém životě jsou totiž akce, které ani jinak nekončí. Je to zvláštní, ale občas se na to i těším. Je to taková jistota.
Seděla jsem téměř vedle tebe. Choval ses... prostě jako ty. Je to humor, kterému rozumím. Ale i ten má svoje hranice, víš? Protože když o tom zpětně přemýšlím, bolí to. Potřebovala bych tam tu tvou část, která je hodná, ochotná pomoct a zajímá se. Místo toho jsem dostala pořádnou dávku "co čumíš?" a vět, které bych od tebe už nikdy nechtěla slyšet. Nemyslel jsi to tak, ale zklamalo mě to. Tohle nejsi ty. Je to obrana. Protože nechceš, aby se k tobě někdo dostal tak blízko, jako ses ty dostal ke mně. Dovolila jsem ti to a lituju toho. Nezasloužíš si být ten, který ví všechno. A ten, díky kterému se bojím otevřít se někomu dalšímu.
Neustále ses na mě koukal. Vím, že mě pořád chceš. Ale nedokážu určit, proč se toho bojíš. Zval jsi mě ten večer do pivnice. Přemlouval jsi i kamarádky, aby tam šly. Ani jedna z nás to hned nepotvrdila, ale já chtěla jít. Kdybys to nebyl ty a kdybych to nebyla já, začala bych si v hlavě utvářet představu, jak by ten večer mohl dopadnout. Ale já věděla, že tak nedopadne. Protože vím, jak naše dohody končí. Nikdy nikam nejdeme. A navíc by to nekončilo zklamáním, nýbrž pivnicí. Takhle to prostě nefunguje.

A tak, když zápas skončil, prostě jsi odešel. Odešel jsi, jako už tolikrát, ačkoliv tvrdíš, že nikam neodcházíš. Přitom to děláš pořád dokola. V autobuse ses rozloučil a zmizel.
Někdy bych si přála, abys zmizel nadobro. A zároveň nedokážu přestat chodit na další zápasy.Nedokážu ti přestat psát pokaždé, co se něco stane. Nedokážu ti dovolit, abys úplně odešel. Protože to pravděpodobně nechceš ani ty.
Vím, jak se na mě díváš.

nika

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace