Dopisy na konec světa | 10

Milý J.,

odmaturoval jsi. A já si naivně myslela, že to bude obrat k lepšímu, že teď už budeš mít čas a uvidíme se. Ale víš co? Tvoje "po maturitě" se změnilo na "o prázdninách, protože teď pracuju a mám tréninky". V tu dobu jsem měla odejít, protože i tehdy jsem moc dobře věděla, že takhle to nefunguje. Ale já si asi pořád myslela, že to jednou bude lepší. Týden potom byl ve vašem softbalovém areálu mezinárodní turnaj, a tak jsem tam s kamarádkami chodívaly a fandily. Jednou, byla to sobota, jsem jela z centra Prahy a měla v plánu se stavit na finále, kde jsi ani nehrál. Nicméně já tak nějak doufala, že tam budeš. Po cestě jsme potkaly jednu slečnu ze školy, která má pověst prvotřídní děvky, a trochu jsme se daly do řeči. Zmínila jsem se, že jdu na ten zápas a taky jsme trochu mluvily o tobě. Její "jéžišmarja J." jsem brala jako signál, že tě nemá ráda. Jenomže takhle reagují všichni, přestože pravda je jinde. Na zápase jsi opravdu byl, seděl jsi naproti a neustále jsme na sebe koukali a dělali naše prazvláštní obličeje. Nicméně pak jsi odešel, a já si ve stejnou chvíli chtěla jít koupit něco do obchodu. Kdybys šel domů, byl by to stejný směr, ale ty ses vydal jinam. Na vyhlídku, která je téměř vedle hřiště a zažila nejednu sexuální scénu. A víš, co je nejlepší? Že když jsi odcházel, a ne sám, šly proti tobě moje dvě kamarádky. A já jim šla naproti. Šla jsem za vámi. Byl jsi s tou slečnou, jejíž "jéžišmarja J." před sebou uvidím asi hodně dlouho. Přidala se k vám ještě jedna její kamarádka, podobného ražení, a mně asi došlo, že na vyhlídce jste si nebyli pokecat. Hrozně mi to ublížilo. Chtěla jsem to skončit a řekla si, že už ti nedovolím mi ubližovat. Odebrala jsem si tě na všech sociálních sítích a poprvé v životě byla doopravdy rozhodnuta, že už ti nenapíšu.

Ráno jsem ale otevřela facebook a vyskočila tam na mě tvoje fotka. Někdy v noci jsi mi jí poslal a neměl ani tušení, že už nejsme přátelé. I tak jsem si to ale nechala vysvětlit, "nic nebylo, jenom cígo, moje poslední", bylo mi řečeno. Zda jsem ti věřila? Asi jo. Vždycky jsem ti věřila, což nejspíš byla chyba. Psali jsme si dlouho, oba jsme se omluvili za naše chování. Slíbil jsi, že půjdeme ven, jenom potřebuješ čas. Tvůj život byl taky bordel, chápala jsem to. A tak jsem si tě zase všude přidala, jen ses tomu zasmál.

Teď bych si přála, abych to neudělala. Aby ten večer byl opravdu tím posledním, co jsme si psali a cos byl v mém životě. Bylo by to tak lepší, pro oba.

Proč to prostě nemohlo být jako na začátku?

nika