Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...

 Milá T., trhá mi srdce, že to musí být takhle. Že ti nic z toho nemůžu říct. Že si to musím nechat u sebe. Pro sebe. V sobě. Je to zvláštní příběh. A ani po těch letech nedokážu s jistotou říct, proč se mě tak drží. Proč nedokážu jít dál, jako jsem to udělala už tolikrát. S jinejma. Který už nebolej, i když nikdy nebyly úplně uzavřený.  Vždycky jsi mě něčím fascinovala. Celejch těch osm let na gymplu, ačkoliv jsme k sobě vůbec neměly blízko. Celou dobu jsem věděla, že tam jsi. Pamatuješ, jak jsme hned na začátku jeli do Itálie a nakonec to dopadlo tak, že jsme byly na pokoji spolu? Žily jsme úplně jiný životy. V tý Itálii taky. Skoro nic jsme si na tom pokoji neřekly, ale i tak jsem už tehdy byla ráda, že tě mám blízko. O několik let pozdějc na lyžáku taky. Došlo mi to až po několika letech. Kdysi jsem tomu nevěnovala pozornost. Nevěděla jsem, kdo a co se mi líbí a vůbec jsem si nechtěla připustit, že by to mohly bejt ženy. Že bys to mohla bejt ty. To jsem si totiž uvědomila,...

A tak se mi zase nějak zastesklo. Po mým patnáctiletým já. Po mejch deep náladách, který byly víc než depresivní spíš tak příjemně melancholický. Asi nějak ani nemám co říct, ale přitom toho mám tolik. Jsem úplně jinde než jsem byla, když jsem se intenzivně věnovala blogu. Ale i tak je tam někde uvnitř mě ta malá ustrašená holka, která děsně ráda psala, byla sama, pouštěla si písničky od Lany a myslela si, jak strašně smutná je. S odstupem času je to ale jenom usměvný. A vlastně mi to hrozně chybí, protože to mělo svoje kouzlo. Ty lidi, o kterých jsem tehdy přemýšlela, v mym životě už dávno nejsou. A já se tehdy hrozně bála, že je ztratím. Usmívám se. Protože to vůbec nebyli ty správný lidi. Spíš jen jakási záplata na díru v duši, na samotu, prázdnotu. Teď už sama nejsem. Už ani prázdná nejsem. Ale občas je to pořád divný. Už rok mám chlapce. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykla a cítila se v tom dobře. Teď už jo, teď už jsem taková nějaká... celá. Ale někdy mi ta prázdnota vlastně chy...

Sedím doma v posteli. Zachumlaná v mikině a peřinách. Sama. Piju víno. Protože už můžu. Protože jsem nedávno oslavila osmnáctiny. A zatím je to v tom dospěláckým životě všechno úplně vzhůru nohama a tak nějak... špatně. Někdy je to krásný. Někdy jsem si úplně jistá. Že ho mám ráda. Že ho miluju. Že s nim chci bejt a že je mi v tom dobře. Ale pak jsou chvíle, kdy nic takovýho necejtim. Jako by to byl někdo cizí. Nic mi to neříká. Nechci. Jsem otrávená. Ptám se sama sebe, proč. Proč furt pokračuju ve vztahu, o kterým často pochybuju. Ale pak přijde a usměje se a já mám pocit, že tohle nechci zahodit. Je to půl rok mýho života. Je to člověk, se kterým mám hodně společnýho. Ale taky člověk, se kterým je to děsně složitý. O kterým pochybuju. A to bych neměla. Jsem zmatená. Nechce se mi pouštět něco, na co už jsem si zvykla. Bojím se být sama. Tak moc jsem se bála jít do vztahu a teď se ho tak moc bojím opustit. Nechci si připustit, že to není člověk, kterýho potřebuju. Ale už jsem tak moc u...

Wow. Tak jsem tady zas. Už tolikrát jsem si říkala, že chci něco napsat. Že potřebuju něco napsat. Ale nějak jsem neměla slova. Ani čas. Náladu. Slova nemám pořád. Jen je tenhle blog mou velkou součástí, na kterou nechci zapomenout. Dneska jsem si udělala day off. Ačkoliv je demonstrace na Letné a já tam moc chtěla jít, ale nějak mi zase není dobře. Psychicky. Nastoupila jsem na brigádu. Na letiště. K letadlům, který miluju. Zařídit všechny věci ohledně toho vůbec nebylo jednoduchý, přežila jsem dva dny školení a už i první zácvikovou směnu. Jsem na sebe hrdá. Protože to zahrnovalo spoustu interakce s lidmi. Po telefonu i osobně. A já to zvládla. Jen mi asi nedošlo, že až opravdu nastoupím, nebude s tím konec. Vlastně to teprve všechno začne, protože je to letiště. Náplní mojí práce je jednat s lidmi. Nejen v češtině. A zkrátka z toho mám vážně strach. Celej můj život je teď tak trochu naruby. Jsem zadaná. S chlapcem, o kterém jsem se zmiňovala v posledním článku. A ačkoliv jsem za to ...

Nechci už se za mojí neaktivitu omlouvat. Ani vám. A ani sama sobě. Jednoduše necítím potřebu svůj život ventilovat na blogu. Nemám náladu psát. Ne proto, že bych se měla špatně, ale právě spíš proto, že se mám většinu času dobře. Jen pořád cítím nějakou vnitřní povinnost se tady občas ukázat. Nechci se toho vzdávat, tenhle blog a ten blog před tímhle je část mýho života. Je tu spousta článků, který moc ráda čtu. Teď mám ale pocit, že už jsem ztratila tu schopnost psát. Situace, který pro mě dřív byly "wow", jsou teď téměř na denním pořádku. Není to o tom, že bych si jich nevážila, ale prostě jsem jenom vyrostla. Dřív pro mě páteční návštěva hospody byla skoro sváteční situace. Posledí dobou tam v pátek vysedávám vlastně každý týden. Dřív jsem dokázala napsat celej článek i o kafi s kamarádkou. Na to ale taky chodím téměž každý týden. A tak se neustále zmenšuje okruh témat, o kterých má smysl psát. Vlastně nevím, co jsem tímhle článkem chtěla říct. Zhruba posledních čtrnáct d...

Dobrý večír vám přeji. Je to věčnost, co jsem se tady nezastavila. A co si budeme povídat, opravdu mě to mrzí, ale ono nějak nebylo o čem psát. Tedy spíš - dřív jsem sem utíkala před realitou, potřebovala jsem se vypsat, všechno to ze sebe vysypat. Ale já už nepotřebuju před tou realitou utíkat, já jsem v ní, a jsem v ní moc ráda. Žiju. A po dlouhý době mě to prostě strašně baví. Začala jsem zase tancovat a dokonce i chodit na zpěv. Oprašujeme naše staré kouzelnické vystoupení a zkrátka je toho spousta. I tak je mi ale smutno při pohledu na ten prázdnej blog, a tak prostě musím něco napsat. Minulý týden jsem se vrátila z prázdnin, konkrétně z ostrova Gran Canaria ve Španělsku. Už loni jsme byli na Tenerife, a tak to nebylo zrovna překvápko, hory krásný, výhledy krásný, hlavně to teplo, žejo! Ale ne nic, při čem bych si řekla "wow". Potřebovala jsem ale vypadnout odsud, z toho stereotypu, a trochu si utřídit myšlenky, ve který jsem v poslední době měla dost bordel. Myslím, že ...

čekala jsem na tu pusu, kterous mi před rokem dal, ale ona nepřišla a já nechápu, na co sis to tehdy hrál, když jsi jen chtěl, abych odešla pokaždý, co se loučíme, tak to bolí, když vím, že už se nikdy neuvidíme a bojím se, že ty rány se nezahojí cítila jsem, že je to naposledy, co jsem ti blíž už nemám silu lámat ty ledy víš? ty zdi, co sis postavil a nikoho tam nepustíš ty zdi, co ještě nikdo nezbořil a tak mě prostě opustíš ve tmě, samotnou s otázkama, na který neznám odpověď, ale vím, že ty zdi se nepohnou a já? Já byla jen další hloupá oběť

F., přeskočím všechny ty pokusy, kdy jsem ti psala, jestli se neuvidíme. Kdy jsem shodou okolností byla na Moravě, kousek od tvého bydliště, ale tys zrovna neměl čas. Překočím to až do přítomnosti. Až do pátku, 4. ledna 2019, kdy jsem u tebe zase byla. Napsala jsem ti na Silvestra, opilá, protože už jsem to nedokázala vydržet. Nechápu, co to do mě vjelo. Asi jsem jenom měla potřebu si po roce všechno zopakovat. A ujistit se, že některý věci se přece jen změnily. Hlavně uvnitř mě. Nic jsem nečekala. Co bych asi tak mohla, když jsem ti sama napsala jen "kdy dáme ten sex"? Pokoj plnej okvětních lístků růží jsem ani čekat nemohla. Bylo to jiný. Už vůbec jsme neměli společný téma. Všechno, co jsi řekl, mě akorát uvtrdilo v tom, že bych s tebou už spát neměla. Že jsi měl mezitím tolik holek, že to ani nechci vědět. Nebo že problém s otcema holek máš často. Normální holka by po tomhle snad utekla, ne? Nikdo nechce bejt ta stopadesátá, ta jenom na sex. Já taky nikdy nechtěla a vždyck...

Uh, rok 2018? Jak bych ho jen zhodnotila? Plný různých poprvé, možná i nějakých těch naposled, nových lidí, zkušeností, poučení. Dřív jsem ho rozepisovala měsíc po měsící, ale dělo se toho tolik, že to by ani nešlo. Proto bych se ráda ohlédla jen za těmi nejkrásnějšími zážitky. Nejspíš tady budu mluvit vcelku otevřeně, tak se, prosím, nelekněte. Třeba hned té první události, že. → První sex. O tom jsem tady vlastně psala. To jsem se tak na Tři krále ocitla na strahovský koleji s jedním moravákem a udělala něco, čeho jsem se děsně bála. Ačkoliv mi to přineslo hodně bolesti (fyzický i psychický), nikdy toho litovat nebudu. A ráda na to vzpomínám, i když to pořád ještě trochu bolí. Vlastně docela dost. → Tenerife . V únoru jsem s rodinou odjela na Kanáry, což si mimochodem v roce 2019 zopakuju. Hodně jsme cestovali po ostrově, mluvili na španěly italsky, užívali si ta panoramata a jednoduše docela hezky zrelaxovali. → SAMI(K)SOBĚ . To byla jednoznačně ta největší část letošního roku. Roz...

Já jen. Prostě. Asi potřebuju slyšet, že o mě má někdo zájem. Potřebuju neustále dokazovat lásku. Protože když to nikdo nedělá, přestanu tomu věřit. Že jsem dost dobrá. Že mě někdo ve svým životě vůbec chce. Někdy se to všechno tak sesype. Najednou. Nic nemá smysl. A já vím, že je to v pohodě. Že to se někdy stává. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že je něco špatně. Že já jsem špatně. Že není jedinej důvod, proč by se se mnou někdo chtěl bavit. Proč by vlastně měl. Snažím se. Fakt jo. Být tou nejlepší verzí sama sebe. Snažím se. Ale nedostávám nic zpátky. Žádný děkuju. Žádný "udělala jsi to dobře". Lidi zapomněli chválit. Děkovat. Být vděční. Oceňovat. Všechno je to tak povrchní a neosobní. A je tak těžký v tom světě falešnosti najít něco, co je pravý. Existuje to vůbec? Protože když mám pocit, že jsem na to konečně narazila. Že žiju mezi lidma, který za to stojí. Který mi mají co dát a mezi kterýma je mi dobře, zjistím, že to je úplně naopak. Že mě vlastně jenom vysávaj. A nikdy...

Ty kráso, jak zatraceně dlouho už to je, co jsem si sedla k notebooku a něco napsala? Poslední měsíce se hodně věnuju mému projektu Sami k sobě a věřte nebo ne, zabírá mi spoustu času. Před pár dny jsem také byla na pohovoru na letišti, takže pokud mě vezmou, budu nejspíš nejšťastnější člověk ve vesmíru. A taky nebudu mít čas. Vůbec žádnej. Já vlastně ani nemám pocit, že bych měla co říct. A že něco vůbec potřebuju říkat. Když jsem smutná, napíšu si básničku. Když si vzpomenu na F., tak nějakej ten dopis na konec světa. Ale jinak? Jinak nemám co sdílet. Nebo spíš nechci to sdílet. Chci žít víc v tom světě, v tý realitě, věci žít a prožívat a ne trávit večery nad sepisováním článků. Ale dneska se mi nějak zastesklo. Po tomhle všem, jakou pro mě tenhle blog a i ten minulej má neskutečnou hodnotu a jednoduše se toho pořád ještě nechci vzdávat. ...Pamatujete si někdo D.? Byla bych hodně překvapená, kdyby jo. Na tomhle blogu o něm není ani zmínka, ale na tom starším, tam je, tam je jich sn...

ty bílý řůže na Václaváku mi připomínaj tebe když se stromy barvily do žluta a já byla v tvých spárech chytnuta jsme se tu před rokem potkali a já tu teď sama koukám na ty bílý růže kdo za tohle sakra může že v hlavě pořád mám to tvoje tělo co tak trochu znám ty bílý růže, podzim a tma ve který jsem před rokem šla mi připomínaj tebe jenomže ty bílý růže tam pořád jsou a ty už ne

Milý F., neskutečně dlouho jsem ti nenapsala další dopis. Asi jsem nevěděla, co napsat. Asi jsem se k tomu už nechtěla vracet. Asi jsem chtěla zapomenout. Ale pak ses zase tak nějak připomněl a já cítím, že to potřebuju dopsat. Všechno to, co se mezi náma stalo i nestalo, chci ti to připomenout. Protože narozdíl od tebe, pro mě to něco znamenalo. Po tom večeru, kdy jsem ti dala úplně všechno a odcházela strašně zklamaná, z tebe, jsi mi ani nenapsal. Vždycky jsem si myslela, že když se člověk s někým vyspí, přece ti dva lidí nemohou skončit jako náhodní kolemjdoucí? Přece se druhej den nemůže předstírat, že se nic nestalo? Ale ono asi může. Celý měsíce jsme dělali, že se nic nestalo. Nenapsali jsem si ani slovo. Víš, ono to bolelo. Strašně bolelo to, že já na to, na tebe, nedokážu přestat myslet, a přitom ti nestojím ani za jednu pitomou zprávu na facebooku. Vydržela jsem to asi tři měsíce. Ale pak jsem ti prostě napsala, možná jsem byla opilá a možná ne, ale já tě prostě potřebovala vi...

Jakmile začal školní rok, já se opět vrhla do básnění. Tentokrát jsem zkusila něco trochu volnějšího, co se vlastně až tak nerýmuje, ale nakonec myslím, že se to docela povedlo. Minimálně jsou v tom moje myšlenky za poslední dobu, který mě zaměstnávají natolik, že ani nejsem schopna něco napsat na blog, eh. Ztrácím se v tom, jak se hýbeš, jak se usmíváš, jak lžeš jak se díváš ale ne na mě protože koukáš jen na ni kromě těch chvil kdy jsme opilí když mi nikdo jinej nezbyl na chvíli jsme jen my dva a ty oči ty tvoje oči plný dobra i zla - - - - - - chodíme spolu pít říkáme si všechno a přitom vůbec nic opilecky se objímáme a říkáme si, jak se máme rádi ale pak ráno si nepamatujem, jaký to bylo, když jsme se měli rádi protože ve skutečnosti jsme ty, který nikam jinam nepatřej nejsme kamarádi jen lidi, který na sebe tak nějak zbyli lidi, který nechtěj zůstat sami

Ha, to jste asi nečekali, co? Není to sice důvod, proč jsem tady tak strašně dlouho nebyla - k tomu není žádný důvod, prostě jsem neměla o čem psát, ale chci vám o tomhle výletu napsat pár slov, protože o New Yorku mám nejspíš úplně jiné mínění než všichni ostatní. Brooklyn Bridge Letěli jsme tedy přes Frankfurt a let do New Yorku byl s Boeingem 747, což byl tak trochu můj sen a bylo to naprosto skvělý. První noc jsme spali v hotelu u letiště (bohužel jsme přiletěli na Newark a ne JFK), kde byl obrovský outlet a celý první den jsme tam nakupovali. To bylo první zklamání - v obchodech skoro nic nebylo a když už, vůbec to nebylo levnější než u nás. Potom jsme se tedy už vydali do Queensu, kde jsme měli hotel na zbylé noci. Trochu šok nastal, když jsme na snídani nedostali žádné porcelánové talíře, hrníčky nebo snad skleničky. Oni tam totiž všechno žerou (s prominutím) z plastu. Na pokoji mají letáčky "save our planet" a k snídani vám naservírujou samej plast. A nemáte jinou mož...

Jak jsem slíbila, tak plním. Připravila jsem článek o několika pražských kavárnách, které jsem v poslední době navštívila a nějakým způsobem mě zaujaly. Rozhodně to nebude první a poslední článek z téhle série, protože se ze mě vyklubal pořádný kavárenský povaleč a už mám na seznamu dalších dvacet kaváren, kam se chystám. Kdybyste měli taky nějakou oblíbenou, moc ráda uvítám další tipy. A pro mimo pražské - nebojte, něco mimo naše hlavní město taky vyhrabu, jen to asi nebude v nejbližší době. Ještě bych ráda upozornila, že já osobně si do kavárny zajdu na kafe, limonádu či dortík, snídaně a podobné věci ve zvyku nemám, ze všeho nejvíc mi jde asi o to prostředí, ten design. Prostě si ráda jdu sednout někam, kde je to roztomilý, a pokecám s kámoškou. Na jídlo si radší zajdu do čínský restaurace, hah. KAFE PRAGOVKA Poměrně nově otevřená kavárna nacházející se kousek od metra Vysočanská v komplexu zapomenutých budov. Stylem hodně podobná Vnitroblocku (který osobně vážně nemám ráda, a to k...

Zdravíčko! Už tááákhle dlouho jsem nepsala žádný článek, kde bych se pořádně vykecala. V historii tohohle blogu možná nebyl takovej článek ani jeden. Nějak jsem neměla tu potřebu sdělovat každej krok, kterej udělám. Ale teď tu potřebu mám, tak se do toho rovnou pusťme. Kde začít? Možná oslavou kamarádky táty padesátin (trochu složitost). To jsem si tak přisedla k nějakejm chlapům, chvíli jsme si povídali a pak z nich vypadlo, že jsou právníci. Bylo jim taky kolem padesátky. A víte co? Mně to tak vůbec nepřišlo. Stačí tak strašně málo, možná pár skleniček alkoholu, a jsme všichni úplně stejný. Tam vevnitř. Jestli je nám 16 nebo 50, jestli jsme studenti, právníci nebo ředitelé zeměkoule, jsme všichni jen lidi. A lidi jsou v něčem prostě všichni stejný. Všichni se chceme bavit, chcem se smát a užívat si. Poslední dobou taky hodně vymetám pražský kavárny a tak mě napadlo, jestli byste o nich třeba nechtěli článek? Nějakou inspiraci, kam si jít vyfotit fotku na instagram (haha)? V souvislos...

Mooc bych se chtěla omluvit za to, jak tady na to kašlu. Jenomže já pořád někde lítám, jezdím, zkrátka tak nějak docela žiju v realitě a ne tady a když už něco píšu, věnuji se spíš samiksobe . Nicméně v mezičase jsem napsala zase nějaké ty básničky, tak se o ně s vámi podělím. Stojím před tvým domem a chci ti dát to poslední sbohem přemýšlím, proč se nedokážu vzdát někoho, kdo mi uměl jen lhát s kým jsem si neměla co říct kdo mi nikdy nevyšel vstříc u koho jsem byla jedna z mnoha a nikdy mi to nevadilo, proboha kdo mi nikdy sám od sebe nenapsal a stejně vždycky co chtěl, dostal komu jsem věřila všechny ty řeči a naivně si myslela, že mě to léčí říkám měj se a odcházím možná zas sama sebe nacházím myslet na tebe si zakážu jen si nejsem jistá, jestli to konečně dokážu - - - - - - Chceš zas cítit jeho tep jak se zrychlil vždycky hned když věci kolem ztichly jste jen vy dva vaše těla je to jen hra, co jsi (ne)chtěla ale teď si nejsi jistá, jestli tahleta hra prostá je to, po čem toužíš neb...

Dlouho jsem tu nebyla. A mám k tomu jeden prostý důvod - já už zase někde lítala. Tentokrát to byla Barcelona, kde poblíž měli na několik týdnů zamluvený apartmán příbuzní a nabídli nám, že se na týden můžeme připojit. A tak jsme projeli několik místo, koupali se v moři i bazénu, popíjeli víno i sangrii a dali si k večeři pravou španělskou paellu s mořskýma potvoroma, který nejím. Park de la Ciutadella, Barcelona Hned první den jsme navštívili Barcelonu. A upřímně? Ta byla pro mě velkým zklamáním. Je tam několik krásných míst, jako například tenhle park, ale jinak jako město celkově na mě vůbec dojem neudělala. Pont del diable, Tarragona Za to Tarragona a právě tenhle akvadukt, to vážně stálo za to. V Tarragoně je i velký amfiteátr, je to zkrátka historické město a ta atmosféra na vás úplně dýchá. Montserrat A největším (milým) překvapením pro mě byl Montserrat. Klášter sám o sobě ani ne, ale když se vyjede ještě víc nahoru lanovkou, ty výhledy?! Po výhledech na Madeiře tohle pro mě mo...