walls

Nechci už se za mojí neaktivitu omlouvat. Ani vám. A ani sama sobě. Jednoduše necítím potřebu svůj život ventilovat na blogu. Nemám náladu psát. Ne proto, že bych se měla špatně, ale právě spíš proto, že se mám většinu času dobře. Jen pořád cítím nějakou vnitřní povinnost se tady občas ukázat. Nechci se toho vzdávat, tenhle blog a ten blog před tímhle je část mýho života. Je tu spousta článků, který moc ráda čtu. Teď mám ale pocit, že už jsem ztratila tu schopnost psát. Situace, který pro mě dřív byly "wow", jsou teď téměř na denním pořádku. Není to o tom, že bych si jich nevážila, ale prostě jsem jenom vyrostla. Dřív pro mě páteční návštěva hospody byla skoro sváteční situace. Posledí dobou tam v pátek vysedávám vlastně každý týden. Dřív jsem dokázala napsat celej článek i o kafi s kamarádkou. Na to ale taky chodím téměž každý týden. A tak se neustále zmenšuje okruh témat, o kterých má smysl psát.
Vlastně nevím, co jsem tímhle článkem chtěla říct. Zhruba posledních čtrnáct dní mám v hlavě zmatek. Kvůli jednomu člověku. A taky kvůli terapii, kam jsem zase začala chodit. Rozebírám se tam až někam do hloubky a tak teď mám tolik věcí, o kterých přemýšlím. Možná proto jsem zase otevřela blog a chtěla něco napsat. Jen jednoduše úplně nevím co, ale vím, že to hrozně potřebuju. O tom člověku vám vyprávět nechci. Ještě ne. A možná ani nikdy nebudu, protože si nechci připustit, že bych k němu začínala něco cítit. A v momentě, kdy bych o něm začala psát na blog (což teda tak trochu dělám i teď), bych se už neubránila tomu, že je to pravda. A že zase zkazím to, co mezi náma je. Protože se na něj upnu. A on pak prostě odejde.
Jako vždycky.
A já už to nechci zažít znova.
Mám pocit, jako by mě konečně někdo viděl. A strašně mě to děsí. Protože se bojím pustit si lidi k sobě. Bojím se milovat a na vztahy, kde se dva lidi vážně milujou, jsem nějak přestala věřit ve chvíli, kdy to kolem mě bylo samý kamarádství s výhodama. Vím, že na lásku věřím, tam někde uvnitř. Ale už několik let to prostě nemůžu najít. Hrozně se bojím. Že ho ztratím. Že se zamiluju nebo že on se zamiluje do mě. Nechci nikomu ublížit. A už ani sama sobě.
Postavila jsem si zdi, ze kterých už ani já sama nevím, jak utéct.

Build, heart, and riot image

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace