Jak se mi zastesklo.

A tak se mi zase nějak zastesklo.
Po mým patnáctiletým já. Po mejch deep náladách, který byly víc než depresivní spíš tak příjemně melancholický. Asi nějak ani nemám co říct, ale přitom toho mám tolik.
Jsem úplně jinde než jsem byla, když jsem se intenzivně věnovala blogu. Ale i tak je tam někde uvnitř mě ta malá ustrašená holka, která děsně ráda psala, byla sama, pouštěla si písničky od Lany a myslela si, jak strašně smutná je. S odstupem času je to ale jenom usměvný. A vlastně mi to hrozně chybí, protože to mělo svoje kouzlo. Ty lidi, o kterých jsem tehdy přemýšlela, v mym životě už dávno nejsou. A já se tehdy hrozně bála, že je ztratím. Usmívám se. Protože to vůbec nebyli ty správný lidi. Spíš jen jakási záplata na díru v duši, na samotu, prázdnotu. Teď už sama nejsem. Už ani prázdná nejsem. Ale občas je to pořád divný.
Už rok mám chlapce. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykla a cítila se v tom dobře. Teď už jo, teď už jsem taková nějaká... celá. Ale někdy mi ta prázdnota vlastně chybí. Bylo na tom něco fascinujícího. A já odjakživa měla ráda takový ty pochmurný věci. Lidi. Situace. Mlhavý podzimní večery. Někdy mám chuť se do těch dob vrátit, bejt nevinná, nevědět věci, který vim teď. Nezažít věci, který jsem zažila, ačkoliv ničeho nelituju a všechno se stalo přesně tak, jak se stát mělo. A tak se tam dneka večer vracím. Otvírám tu svoji část, kterou jsem někde po cestě zakopala. Po cestě za štěstím, ačkoliv vlastně ani nevim, jestli chci bejt šťastná. Baví mě temnota. Znám jí. A moc jsem bojovala za to, abych se z ní dostala. To se mi povedlo. Jen... Někdy se tam ráda dobrovolně vracím. Je to vlastně takový moje safe place. Baví mě bejt ublížená a zároveň už mi tyhle melancholický stavy moc neubližujou. Dává to smysl? Dávám já smysl?
Občas se pořád ztrácím. Bloudim a nevim, kam dál. Občas všechno dává dokonalej smysl. A občas nedává smysl vůbec nic. Ale to je asi v pohodě.
Jen jsem se tady chtěla ukázat. Chtěla jsem to všechno nějak ventilovat. Mám se dobře. A chybí mi mít se špatně.
Asi jsem trochu damaged.
Ale kdo není, žejo?

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace