zmatenost

Sedím doma v posteli. Zachumlaná v mikině a peřinách. Sama. Piju víno. Protože už můžu. Protože jsem nedávno oslavila osmnáctiny. A zatím je to v tom dospěláckým životě všechno úplně vzhůru nohama a tak nějak... špatně.

Někdy je to krásný. Někdy jsem si úplně jistá. Že ho mám ráda. Že ho miluju. Že s nim chci bejt a že je mi v tom dobře. Ale pak jsou chvíle, kdy nic takovýho necejtim. Jako by to byl někdo cizí. Nic mi to neříká. Nechci. Jsem otrávená. Ptám se sama sebe, proč. Proč furt pokračuju ve vztahu, o kterým často pochybuju. Ale pak přijde a usměje se a já mám pocit, že tohle nechci zahodit. Je to půl rok mýho života. Je to člověk, se kterým mám hodně společnýho. Ale taky člověk, se kterým je to děsně složitý. O kterým pochybuju. A to bych neměla. Jsem zmatená. Nechce se mi pouštět něco, na co už jsem si zvykla. Bojím se být sama. Tak moc jsem se bála jít do vztahu a teď se ho tak moc bojím opustit. Nechci si připustit, že to není člověk, kterýho potřebuju. Ale už jsem tak moc unavená ze snahy přetvořit si v hlavě to, co máme, na něco hezčího, na něco, v čem jsem vážně šťastná. Dlohodobě šťastná. Protože to nejsem. A trhá mi to srdce. Nevím, co mám dělat. Nechci dělat vůbec nic a zároveň mám pocit, že něco musím. Jinak se zblázním. Nechci ho ztratit. Ale zároveň ho nechci mít furt na blízku. Protože se v tom necítím vůbec dobře. Jsem děsně zmatená a unavená. Nemám sílu na to, to řešit. Zrovna teď by asi žádná varianta v mým životě nebyla ta správná. Ta, ve který bych se cítila dobře a byla šťastná. Nevím, co se děje. Ale vím, že to takhle nechci.