Milý J., po nedlouhém rozmýšlení jsem se ocitla na tvé oslavě. Už v mírné náladičce, neboť jsem ještě předtím strávila nějaký čas s kamarády. Na samém začátku jsme tam byli zhruba čtyři - já, ty a tvoji kamarádi. Bavil ses se mnou a všechno se zdálo být v pořádku. Možná doopravdy bylo. Průběžně přicházeli další lidé, mezi nimiž se objevily i dvě slečny ze školy, které v tu dobu nepatřily zrovna mezi mé oblíbené. Ten večer se to ale změnilo, neboť jsem zjistila, že naše názory na různé lidi se absolutně shodují, skvěle jsme se bavily a vůbec mi nevadilo, že tě nemám jenom pro sebe. Konec konců, byla to Tvoje oslava a zakazovat ti bavit se s někým jiným by bylo nepřípustné. Však já se taky bavila s jinými. A byla jsem šťastná. Když ale pozdě večer nastal čas odchodu, loučil ses s přeživšími, objímals je a já tam stála s těmi slečnami. Povídaly jsme si o tobě. Co se říká, jaký opravdu jsi a jaký bys mohl být. Škoda jen, že je tak málo lidí, kteřé tě doopravdy znají. Anebo znají alespoň tu...

Drahý J., po tvém maturitním plese jsme nebyli moc v kontaktu. Jistě proběhly nějaké snapchaty a bezpochybně jsi několikrát sliboval, že se uvidíme. Ale pokaždé z toho sešlo. Proč? Těžko říct. Tvrdil jsi, že se musíš učit a to ti věřím, avšak nějakou tu chvíli sis na mě najít mohl, no ne? Pokaždé jsi sliboval a pak to celé zametl někam hluboko, jako by tvoje sliby nic neznamenaly. Hodně jsme se vídali ve škole. Bylo to pro mě zvláštní období, cítila jsem se doopravdy špatně a ty ses mě třeba i několikrát denně ptal, zda už jsem v pořádku. Psal jsi mi, že mě máš rád, ale už nevíš, jak mi pomoct. Jednou jsi mi i donesl lexaurin, kterým jsi léčil svoje úzkostné stavy. Vlastně to s největší pravděpodobností byla doba, kdy jsi mi toho o sobě spoustu řekl. Generalizovaná úzkostná porucha, braní antidepresiv a dříve i tlumících benzodiazepinů - právě lexaurin (které mohou být považovány až za drogy). Nechápala jsem to. Říkal jsi mi víc, než ostatním lidem, ale čas sis na mě nikdy neudělal. J...

Milý J., dlouho jsem o tom odpoledni u tebe přemýšlela. Pochybovala jsem a zároveň byla ráda. Ale ten zmatek, který se dostavil těsně poté, nezmizel. Byl tu neustále se mnou, hodně jsme si psali a pravděpodobně i snapovali, ale byla to doba, kdy jsem cítila, že je to špatně. Pokaždé, cos mi napsal, vzpomněla jsem si na ten den. Leželo to mezi námi jako těžké závaží. Stahovalo nás to dolů. Anebo možná jenom mě, ale nikdy jsem se nezeptala, jak to cítíš ty. Vlastně jsme o tom už nikdy nepromluvili. Náš vztah pokračoval, jako by se nic nestalo, ale já věděla moc dobře, že stalo. Nešlo jenom tak zapomenout. Zhruba po čtrnácti dnech plácání se v nejistotě, zmatku a vzpomínkách se konal tvůj maturitní ples. Sliboval jsi hory doly, panáka, tanec na after. V tu dobu jsem tvoje sliby ještě brala vážně. Samotný ples je pro mě v tuhle chvíli jakousi rozmazanou šmouhou. Nebyl jako všechny předchozí, které jsem si chtěla uchovat v paměti navždy. Měla jsem jednoduše jen velká očekávání, která se nev...

Milý J, co jsem od toho očekávala? Proč jsem vůbec souhlasila, že k tobě přijdu? Bylo to tak narychlo a s největší pravděpodobností jsem tehdy neměla tušení, co dělám. Vyzvedl jsi mě na zastávce, načež mě málem snědl tvůj obrovský pes, jenž vrčí na lidi, kteří se mu líbí, objali jsme se a já si znovu uvědomila, jak nádherné je to, co mezi sebou máme. Jenomže už ne na dlouho. Uvařil jsi mi čaj a odešli jsme k tobě do pokoje. Usmívám se při vzpomínce na to, jak jsem se cítila, jak nevinná jsem byla. Kéž bych to mohla vrátit zpátky a prožít to celé znovu, pár věcí bych nejspíš změnila. Možná bych ti dovolila více, anebo snad ještě méně. Kdo ví? Zkrátka jen nejsem spokojena s tím, jak to dopadlo. Posadila jsem se vedle tebe na postel. Chvíli jsme si povídali, možná se drželi za ruce, ale to nevím jistě, takové maličkosti si už nepamatuji. A potom jsi mě začal líbat na krk. Pamatuju si naprosto přesně mou reakci, ale tu si chci nechat jen a pouze pro sebe. Seděla jsem tam, tak nějak konster...

Drahý J., chybíš mi. A možná mi chybí i všechny naše snapchaty, které začaly pár dní poté, co jsem si tě přidala. Staly se takovou každovečerní náplní, probírali jsme různá témata a přitom si posílali selfie. Na první pohled zcela neškodné, že? Ovšem jenom do té doby, než začneš chtít něco víc. A nejspíš jsem chtěla i já. Budu zde zcela upřímná a budu mluvit i o tom, co jsem nikdy nevyslovila. Jednoho večera jsem ti poslala svoje pozadí. Pamatuju si, jak jsem si připadala zvláštně, jako bych dělala něco strašného, něco, co bych nikdy udělat neměla. Přijde mi to teď usměvné, neboť postupem času to došlo mnohem dál a oproti tomu, kde jsme teď, je pozadí v kalhotkách, téměř jako bych byla oblečena v kombinéze. Tys posílal fotky bez trička. Já přešla na tanga a ty jistě víš, co mi začalo přicházet od tebe. Ale to bych předbíhala, protože zhruba v tomhle stádiu se stalo něco, co pravděpodobně změnilo celý náš vztah. Pozval jsi mě k sobě domů. Během našich snapchatových večerů jsi nabízel ka...

Drahý J., dlouho jsem přemýšlela, zda má cenu pokračovat. Kam to povede? Otevře to staré rány, která vlastně ani tak starými nejsou, začne se to v nich rochnit a plácat. Bude to bolet, znova a znova. A ty si to stejně nepřečteš. To bych vlastně ani nechtěla. Ubližovat ti jenom proto, že tys ublížil mně, je sobecké a nesmyslné. Nicméně možná to pomůže mně. Proberu se tím od začátku do konce, srovnám si všechny svoje myšlenky a pocity ohledně tebe a možná, jenom možná, konečně dospěju k závěru, že bych tě měla nechat jít. Psal jsi mi stále. Byl jsi nejspíš jediný člověk, který zůstal i potom, co jsme se sešli. V tu dobu jsme se zkontaktovali i na snapchatu. Vlastně jsem to byla já, kdo ti poslal žádost. Asi to byla chyba, ale v tu dobu se tak nezdálo. Sešli jsme se podruhé. Na pivko. A já se tvářila, že do hospody na pivo chodím každý týden. Ale bylo to poprvé, v tu dobu jsem ještě nebyla zcela zasvěcena do celého toho alkoholového šílenství. Ten den se událo spoustu věcí, které mě rozho...

Drahý J., chtěla bych ti toho tolik říct, ale nejsem si jistá jak a kde začít. Takovým zaběhlým zvykem bývá vyprávět od začátku. Ale kde ten začátek byl? Tehdy jsem to nevnímala, a tak nejsem s to říct, kdy přesně se tak stalo. Byl to snad podzim roku dvatisícešestnáct. Listopad? Ach, ano! Konec listopadu. Bylo to zvláštní období. Tolik nových věcí a především lidí. Byla jsem zmatená a snažila jsem se pochopit, kde jsem se ocitla a co vlastně dělám. Tys byl jenom další člověk. Nijak zajímavý či snad hodný mé pozornosti. V tu dobu jsem tě znala jako toho, který kontaktuje mladistvou dámskou část naší školy, svého softbalového týmu a vlastně téměř všeho, kde se nachází. Hnusil ses mi, ale i přesto jsem pocítila jakousi zvláštní úlevu, snad až radost z toho, že jsem i já jedna z nich. Rozumíš? Já měla dobrý pocit z toho, že jsem se stala jednou z milionu. Psávali jsme si častěji, ty pokaždé první. Bylo to pro mě nové, nikdy se nikdo tak nezajímal, nikdy nikdo nepsal každý den a nechtěl vě...