Dopisy na konec světa | 04


Milý J,

co jsem od toho očekávala? Proč jsem vůbec souhlasila, že k tobě přijdu? Bylo to tak narychlo a s největší pravděpodobností jsem tehdy neměla tušení, co dělám. Vyzvedl jsi mě na zastávce, načež mě málem snědl tvůj obrovský pes, jenž vrčí na lidi, kteří se mu líbí, objali jsme se a já si znovu uvědomila, jak nádherné je to, co mezi sebou máme. Jenomže už ne na dlouho.
Uvařil jsi mi čaj a odešli jsme k tobě do pokoje. Usmívám se při vzpomínce na to, jak jsem se cítila, jak nevinná jsem byla. Kéž bych to mohla vrátit zpátky a prožít to celé znovu, pár věcí bych nejspíš změnila. Možná bych ti dovolila více, anebo snad ještě méně. Kdo ví? Zkrátka jen nejsem spokojena s tím, jak to dopadlo. Posadila jsem se vedle tebe na postel. Chvíli jsme si povídali, možná se drželi za ruce, ale to nevím jistě, takové maličkosti si už nepamatuji. A potom jsi mě začal líbat na krk. Pamatuju si naprosto přesně mou reakci, ale tu si chci nechat jen a pouze pro sebe. Seděla jsem tam, tak nějak konsternovaně a mírně šokovaně, a snažila se vymyslet, co dál. Mám ti to zakázat? Snad i odejít? Ne, já chtěla pokračovat. Líbali jsme se, váleli se po sobě, dotýkali se. Nikdy předtím jsem nic takového nedělala, avšak ať jsem bezprostředně poté říkala cokoliv, líbilo se mi to. Bylo to krásné. Ale bála jsem se. Bála jsem se, jak to skončí. Několikrát jsem tě přerušovala a snažila se urovnat svoje rozlítané myšlenky. Marně. Stejně jsem vždycky skončila pod tebou. Chtěl jsi mě a já chtěla tebe, ale nemohla jsem to dovolit. Chvílemi jsem totiž myšlenkami nebyla u tebe v posteli a s tebou, ale někde jinde a s někým jiným, tehdy jsi pro mě téměř nic neznamenal. A věděla jsem, že kdyby to zašlo příliš daleko, nebylo by to správné. Snažila jsem se ti to vysvětlit, ale sama jsem neměla jasno v tom, co chci. Možná jsem toho litovala a možná ne, ale v tu chvíli jsem nedokázala zachytit ani jednu jedinou smysluplnou myšlenku či snad pocit. "Chceš potetovat?" snažil ses zachránit situaci a přivést mě na jiné myšlenky. A tak jsem od tebe odjížděla s nakresleným pavoukem na kotníku a pokreslenýma zádama. Přišlo mi to, jako by sis mě označkoval. Jako bych byla pouze další tvoje oběť, neboť pavouky na kotníku na školních chodbách potkávám dodnes. Co to znamenalo? A znamenalo to vůbec něco?
Posledních pár minut jsme si neměli co říct, cítila jsem to napětí a bylo mi to zatraceně nepříjemné, ale už se to nedalo zachránit. Zkazila jsem to, anebo možná naopak. Co by, kdyby...? Třeba bych se cítila ještě hůř.
Rozloučili jsme se opět obětím, při kterém jsi mě zvednul nad zem. Byla to pomíjivá chvíle, záblesk bezpečí a radosti, všechno se zdalo být v pořádku. Jako by se vůbec nic nezměnilo. Ale pak jsem se ocitla sama uprostřed zasněženého pole s nepopsatelným zmatkem v hlavě. Musel bys to zažít, abys pochopil. Jela jsem domů a cítila prázdno. Nechtěla jsem existovat. Myslela jsem, že spolu už nikdy nepromluvíme. A teď už jsem si zcela jistá, že by to tak bylo lepší.

Nejhorší na tom ale je, že bych to stejně chtěla zažít znovu, víš?
Tvoje nika.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace