Dopisy na konec světa | 06

Drahý J.,

po tvém maturitním plese jsme nebyli moc v kontaktu. Jistě proběhly nějaké snapchaty a bezpochybně jsi několikrát sliboval, že se uvidíme. Ale pokaždé z toho sešlo. Proč? Těžko říct. Tvrdil jsi, že se musíš učit a to ti věřím, avšak nějakou tu chvíli sis na mě najít mohl, no ne? Pokaždé jsi sliboval a pak to celé zametl někam hluboko, jako by tvoje sliby nic neznamenaly. Hodně jsme se vídali ve škole. Bylo to pro mě zvláštní období, cítila jsem se doopravdy špatně a ty ses mě třeba i několikrát denně ptal, zda už jsem v pořádku. Psal jsi mi, že mě máš rád, ale už nevíš, jak mi pomoct. Jednou jsi mi i donesl lexaurin, kterým jsi léčil svoje úzkostné stavy. Vlastně to s největší pravděpodobností byla doba, kdy jsi mi toho o sobě spoustu řekl. Generalizovaná úzkostná porucha, braní antidepresiv a dříve i tlumících benzodiazepinů - právě lexaurin (které mohou být považovány až za drogy). Nechápala jsem to. Říkal jsi mi víc, než ostatním lidem, ale čas sis na mě nikdy neudělal. Já si s tebou chtěla povídat a tys se mnou chtěl spát. Rozumíš? To nemohlo fungovat. Potáceli jsme se v čemsi nebo snad v ničem, psali jsme si každý den, ale ztrácelo to hodnotu. A když jsi několikrát nenapsal, začala jsem přemýšlet, co jsem udělala špatně. Co jsem měla udělat jinak, aby to tak nedopadlo. Nikdy mě ani nenapadlo, že to snad není moje chyba. Možná není a možná je, ale do teď mám pocit, že ta chyba je opravdu ve mně. Jednou stejně všichni odejdou. A když už odejdou, měli by zůstat pryč. Ale ty ses vždycky vrátil. Nebo jsi spíš nikdy zcela neodešel. Byl to takový stav mezi a to bylo vysilující. Pamatuju si na všechny ty krátké hovory ve škole, pozdravy, úsměvy. Často jsme do sebe vráželi nebo nějakým jiným způsobem udržovali fyzický kontakt. Snad to ani nic neznamenalo, neboť to je tvůj styl. Děláš to tak s každým, ale já si tehdy myslela, že jsem něco trochu víc. Asi jsem ani nikdy nebyla.

Na konci března jsi mě pozval do hospody na svou oslavu narozenin. Váhala jsem, zda jít či ne. Nechtěla jsem vidět všechny ty holky, které budeš objímat. A kdo ví, co všechno jsi s nimi dřív dělal. Ačkoliv jsi tvrdil, že to, co jsi chtěl se mnou, jsi za celý svůj život měl jen se dvěma, nikdy jsem ti nevěřila. Proč bych zrovna já měla být ta třetí? Zkoušel jsi to téměř na všechny. A že by jenom dvě svolily?

Nezní to přeci divně i tobě?
S láskou,
nika.


quote, love, and scared image

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace