Dopisy na konec světa | 05

Milý J.,

dlouho jsem o tom odpoledni u tebe přemýšlela. Pochybovala jsem a zároveň byla ráda. Ale ten zmatek, který se dostavil těsně poté, nezmizel. Byl tu neustále se mnou, hodně jsme si psali a pravděpodobně i snapovali, ale byla to doba, kdy jsem cítila, že je to špatně. Pokaždé, cos mi napsal, vzpomněla jsem si na ten den. Leželo to mezi námi jako těžké závaží. Stahovalo nás to dolů. Anebo možná jenom mě, ale nikdy jsem se nezeptala, jak to cítíš ty. Vlastně jsme o tom už nikdy nepromluvili. Náš vztah pokračoval, jako by se nic nestalo, ale já věděla moc dobře, že stalo. Nešlo jenom tak zapomenout.
Zhruba po čtrnácti dnech plácání se v nejistotě, zmatku a vzpomínkách se konal tvůj maturitní ples. Sliboval jsi hory doly, panáka, tanec na after. V tu dobu jsem tvoje sliby ještě brala vážně.
Samotný ples je pro mě v tuhle chvíli jakousi rozmazanou šmouhou. Nebyl jako všechny předchozí, které jsem si chtěla uchovat v paměti navždy. Měla jsem jednoduše jen velká očekávání, která se nevyplnila. A to jsem si nechtěla pamatovat detailně. Vím, že jsme se často potkávali, mluvili spolu, strkali do sebe a smáli se. Asi mi to nestačilo. Myslela jsem, že po tom všem, co se stalo, se k sobě budeme chovat trochu jinak, než jako pouzí známí či skoro kolemjdoucí. Na panáka nakonec ani nedošlo. Pochopitelně jsem totiž nebyla jediná, které jsi toho tolik nasliboval. Potkávala jsem tě se spoustou holek a snažila se tvářit, že mi to nevadí. Taky jsi přece nebyl jediný člověk opačného pohlaví, se kterým jsem se ten večer bavila. Ale i tak jsem měla pocit, že mám právo si tě přivlastnit. A to jsem samozřejmě neměla.
Po sáhodlouhém přemlouvání a domlouvání jsem došla k závěru, že na afterparty se nedostavím. Mrzelo mě to, mnohem víc, než si myslíš. Šla jsem ti to oznámit a myslela, že mou rozmrzelost budeš sdílet. Ale víš, co jsi mi řekl? Asi si to ani nepamatuješ, ale pomalu ses na mě ani nepodíval a zamumlal "smolík, co?" Bylo to poprvé, cos mě zklamal. A tyhle situace se opakují neustále. Nicméně pár chvil předtím, než jsem doopravdy musela odejít, jsme se potkali znovu. Vyměnili si pár vět, načež jsi to zakončil pusou. Na pusu. Stáli jsme u tvých kamarádů, vidělo to spoustu lidí. Překvapilo mě to. Když o tom teď přemýšlím, v průběhu té akce jsi mi dával pusy na čelo. Stáli jsme namačkaní v davu, tys mě vždycky objal a vtisknul rychlou pusu. Obstaral jsi mi tak ještě mnohem větší zmatek v hlavě. Jak označit náš vztah? Kamarádství? To už dávno nebylo. Kamarádství s výhodami? To přece není o pusách na veřejnosti. A něco víc? To naše dohoda o žádných citech rozhodně nedovolovala. Co jsme tedy byli?

A co jsme teď?
Tvoje nika.
crush, friends, and love image

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace