Dopisy na konec světa | 01

Drahý J.,

chtěla bych ti toho tolik říct, ale nejsem si jistá jak a kde začít. Takovým zaběhlým zvykem bývá vyprávět od začátku. Ale kde ten začátek byl? Tehdy jsem to nevnímala, a tak nejsem s to říct, kdy přesně se tak stalo. Byl to snad podzim roku dvatisícešestnáct. Listopad? Ach, ano! Konec listopadu. Bylo to zvláštní období. Tolik nových věcí a především lidí. Byla jsem zmatená a snažila jsem se pochopit, kde jsem se ocitla a co vlastně dělám. Tys byl jenom další člověk. Nijak zajímavý či snad hodný mé pozornosti. V tu dobu jsem tě znala jako toho, který kontaktuje mladistvou dámskou část naší školy, svého softbalového týmu a vlastně téměř všeho, kde se nachází. Hnusil ses mi, ale i přesto jsem pocítila jakousi zvláštní úlevu, snad až radost z toho, že jsem i já jedna z nich. Rozumíš? Já měla dobrý pocit z toho, že jsem se stala jednou z milionu.

Psávali jsme si častěji, ty pokaždé první. Bylo to pro mě nové, nikdy se nikdo tak nezajímal, nikdy nikdo nepsal každý den a nechtěl vědět, jak se mám. Doopravdy. Anebo to snad tak nebylo? Byl ten zájem jenom součástí tvého plánu, tvé hry? Předstíraný? Neviděla jsem náhodou jenom to, co jsem vidět chtěla? Pozval jsi mě ven a já souhlasila. Byly Vánoce. Praha měla neskutečnou atmosféru a já jí procházela s tebou, všechna ta světýlka, vůně trdelníku, lidé vyzařující jakési štěstí. Patřičně jsem si to užívala a měla pocit, že si rozumíme. Po dlouhé době mi přišlo, že mě někdo skutečně poslouchá a že je se mnou někomu dobře. Bylo to tak? V mé hlavě byl ale tehdy ještě někdo jiný. Tys byl stále neznámý a nedůležitý. Myslela jsem, že po pár dnech či týdnech z mého života odejdeš. A možná by to tak bylo lepší, ale nechci předbíhat.

Zatím se měj hezky,
Tvoje nika.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace