Wow. Tak jsem tady zas. Už tolikrát jsem si říkala, že chci něco napsat. Že potřebuju něco napsat. Ale nějak jsem neměla slova. Ani čas. Náladu. Slova nemám pořád. Jen je tenhle blog mou velkou součástí, na kterou nechci zapomenout. Dneska jsem si udělala day off. Ačkoliv je demonstrace na Letné a já tam moc chtěla jít, ale nějak mi zase není dobře. Psychicky. Nastoupila jsem na brigádu. Na letiště. K letadlům, který miluju. Zařídit všechny věci ohledně toho vůbec nebylo jednoduchý, přežila jsem dva dny školení a už i první zácvikovou směnu. Jsem na sebe hrdá. Protože to zahrnovalo spoustu interakce s lidmi. Po telefonu i osobně. A já to zvládla. Jen mi asi nedošlo, že až opravdu nastoupím, nebude s tím konec. Vlastně to teprve všechno začne, protože je to letiště. Náplní mojí práce je jednat s lidmi. Nejen v češtině. A zkrátka z toho mám vážně strach. Celej můj život je teď tak trochu naruby. Jsem zadaná. S chlapcem, o kterém jsem se zmiňovala v posledním článku. A ačkoliv jsem za to ...

Nechci už se za mojí neaktivitu omlouvat. Ani vám. A ani sama sobě. Jednoduše necítím potřebu svůj život ventilovat na blogu. Nemám náladu psát. Ne proto, že bych se měla špatně, ale právě spíš proto, že se mám většinu času dobře. Jen pořád cítím nějakou vnitřní povinnost se tady občas ukázat. Nechci se toho vzdávat, tenhle blog a ten blog před tímhle je část mýho života. Je tu spousta článků, který moc ráda čtu. Teď mám ale pocit, že už jsem ztratila tu schopnost psát. Situace, který pro mě dřív byly "wow", jsou teď téměř na denním pořádku. Není to o tom, že bych si jich nevážila, ale prostě jsem jenom vyrostla. Dřív pro mě páteční návštěva hospody byla skoro sváteční situace. Posledí dobou tam v pátek vysedávám vlastně každý týden. Dřív jsem dokázala napsat celej článek i o kafi s kamarádkou. Na to ale taky chodím téměž každý týden. A tak se neustále zmenšuje okruh témat, o kterých má smysl psát. Vlastně nevím, co jsem tímhle článkem chtěla říct. Zhruba posledních čtrnáct d...

Dobrý večír vám přeji. Je to věčnost, co jsem se tady nezastavila. A co si budeme povídat, opravdu mě to mrzí, ale ono nějak nebylo o čem psát. Tedy spíš - dřív jsem sem utíkala před realitou, potřebovala jsem se vypsat, všechno to ze sebe vysypat. Ale já už nepotřebuju před tou realitou utíkat, já jsem v ní, a jsem v ní moc ráda. Žiju. A po dlouhý době mě to prostě strašně baví. Začala jsem zase tancovat a dokonce i chodit na zpěv. Oprašujeme naše staré kouzelnické vystoupení a zkrátka je toho spousta. I tak je mi ale smutno při pohledu na ten prázdnej blog, a tak prostě musím něco napsat. Minulý týden jsem se vrátila z prázdnin, konkrétně z ostrova Gran Canaria ve Španělsku. Už loni jsme byli na Tenerife, a tak to nebylo zrovna překvápko, hory krásný, výhledy krásný, hlavně to teplo, žejo! Ale ne nic, při čem bych si řekla "wow". Potřebovala jsem ale vypadnout odsud, z toho stereotypu, a trochu si utřídit myšlenky, ve který jsem v poslední době měla dost bordel. Myslím, že ...

čekala jsem na tu pusu, kterous mi před rokem dal, ale ona nepřišla a já nechápu, na co sis to tehdy hrál, když jsi jen chtěl, abych odešla pokaždý, co se loučíme, tak to bolí, když vím, že už se nikdy neuvidíme a bojím se, že ty rány se nezahojí cítila jsem, že je to naposledy, co jsem ti blíž už nemám silu lámat ty ledy víš? ty zdi, co sis postavil a nikoho tam nepustíš ty zdi, co ještě nikdo nezbořil a tak mě prostě opustíš ve tmě, samotnou s otázkama, na který neznám odpověď, ale vím, že ty zdi se nepohnou a já? Já byla jen další hloupá oběť

F., přeskočím všechny ty pokusy, kdy jsem ti psala, jestli se neuvidíme. Kdy jsem shodou okolností byla na Moravě, kousek od tvého bydliště, ale tys zrovna neměl čas. Překočím to až do přítomnosti. Až do pátku, 4. ledna 2019, kdy jsem u tebe zase byla. Napsala jsem ti na Silvestra, opilá, protože už jsem to nedokázala vydržet. Nechápu, co to do mě vjelo. Asi jsem jenom měla potřebu si po roce všechno zopakovat. A ujistit se, že některý věci se přece jen změnily. Hlavně uvnitř mě. Nic jsem nečekala. Co bych asi tak mohla, když jsem ti sama napsala jen "kdy dáme ten sex"? Pokoj plnej okvětních lístků růží jsem ani čekat nemohla. Bylo to jiný. Už vůbec jsme neměli společný téma. Všechno, co jsi řekl, mě akorát uvtrdilo v tom, že bych s tebou už spát neměla. Že jsi měl mezitím tolik holek, že to ani nechci vědět. Nebo že problém s otcema holek máš často. Normální holka by po tomhle snad utekla, ne? Nikdo nechce bejt ta stopadesátá, ta jenom na sex. Já taky nikdy nechtěla a vždyck...

Uh, rok 2018? Jak bych ho jen zhodnotila? Plný různých poprvé, možná i nějakých těch naposled, nových lidí, zkušeností, poučení. Dřív jsem ho rozepisovala měsíc po měsící, ale dělo se toho tolik, že to by ani nešlo. Proto bych se ráda ohlédla jen za těmi nejkrásnějšími zážitky. Nejspíš tady budu mluvit vcelku otevřeně, tak se, prosím, nelekněte. Třeba hned té první události, že. → První sex. O tom jsem tady vlastně psala. To jsem se tak na Tři krále ocitla na strahovský koleji s jedním moravákem a udělala něco, čeho jsem se děsně bála. Ačkoliv mi to přineslo hodně bolesti (fyzický i psychický), nikdy toho litovat nebudu. A ráda na to vzpomínám, i když to pořád ještě trochu bolí. Vlastně docela dost. → Tenerife . V únoru jsem s rodinou odjela na Kanáry, což si mimochodem v roce 2019 zopakuju. Hodně jsme cestovali po ostrově, mluvili na španěly italsky, užívali si ta panoramata a jednoduše docela hezky zrelaxovali. → SAMI(K)SOBĚ . To byla jednoznačně ta největší část letošního roku. Roz...

Já jen. Prostě. Asi potřebuju slyšet, že o mě má někdo zájem. Potřebuju neustále dokazovat lásku. Protože když to nikdo nedělá, přestanu tomu věřit. Že jsem dost dobrá. Že mě někdo ve svým životě vůbec chce. Někdy se to všechno tak sesype. Najednou. Nic nemá smysl. A já vím, že je to v pohodě. Že to se někdy stává. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že je něco špatně. Že já jsem špatně. Že není jedinej důvod, proč by se se mnou někdo chtěl bavit. Proč by vlastně měl. Snažím se. Fakt jo. Být tou nejlepší verzí sama sebe. Snažím se. Ale nedostávám nic zpátky. Žádný děkuju. Žádný "udělala jsi to dobře". Lidi zapomněli chválit. Děkovat. Být vděční. Oceňovat. Všechno je to tak povrchní a neosobní. A je tak těžký v tom světě falešnosti najít něco, co je pravý. Existuje to vůbec? Protože když mám pocit, že jsem na to konečně narazila. Že žiju mezi lidma, který za to stojí. Který mi mají co dát a mezi kterýma je mi dobře, zjistím, že to je úplně naopak. Že mě vlastně jenom vysávaj. A nikdy...