Na konci naší první pražské schůzky jsi mě vzal k sobě na pokoj. Jen jsme tam tak leželi v tom stísněném strahovském pokoji na tvojí malé posteli a tulili se k sobě. Nechtěla jsem, aby to skončilo. Nikdy. Jestli jsem během celého podzimu něco cítila, bylo to právě tam. Na tvojí posteli, s tebou, v té tvojí blízkosti. Jako bys prolomil tu hradbu deprese, která se kolem mě vytvořila, a dostal ses dovnitř. Nevím, co jsem cítila - ale vím, že to pro mě znamenalo hodně. Dalo mi to nadějí, že přeci jen ještě dokážu cítit. Že není jenom prázdnota. A pak jsi mi vůbec nenapsal. Víš, jaké to pro mě muselo být? Přemýšlela jsem, co jsem zase udělala špatně. Protože já věřila všem těm tvým řečem, že mě máš rád, že jsem hezčí než moje kamarádka, která s náma byla na dovolené a že sis od začátku chtěl vybrat mě. Ale myslím, že takhle to nebylo. Já ti totiž tak nějak vlezla do cesty. I kdyby sis chtěl vybrat ji, asi bys neměl šanci. Tehdy na Madeiře jsem si řekla, že budeš "můj". A chtěla js...

Chodila lesem a ztrácela se v jeho tichosti, chodila městem a v té vší rychlosti si nebyla jistá, jestli je to jen v její hlavě ty upřený pohledy a hlavně, ty lidi, který všude kolem brázdily ztrácela se všude a nemohla se nadechnout, co z jejího rozumu zbude, až bude moct konečně vydechnout? až zas bude sama bez zajetí těch pohledů, až nebude padat do neznáma při tom nenávistném lidském dohledu - - - - - - Měla pocit, že konečně někoho našla, s kým mohla trávit hodiny a svěřovat mu svoje problémy. aniž by ji chuť k životu přešla nakonec ale zjistila, že to tak nebylo, že i tak se všechno rozbilo, že to byly jen představy, který milovala představy, který si vytvořila o každém člověku, když ho měla z doslechu a proto každý vztah ukončila neměla ráda ty lidi, který potkala vloni, jen představy o nich, který vždycky vidí - - - - - - Všechno jsem řekla jen tobě ty hnusný věci, co mám v hlavě a tys věděl, jak těžký to je vyhrabat se z toho hnoje vůbec nechci myslet na to kdybys nebyl takový...

Seděli jsme na gauči v té vaší studentské hospůdce. Pili kofolu a povídali si. Když o tom teď přemýšlím, bylo to jediné setkání, při kterém jsme si doopravdy povídali. Už ani nevím o čem. Nebylo to nic o životě. Jen takové ty žvásty, když nevíte, co říct, když vlastně ani nemáte nic společného, ale přesto nechcete odejít. A tak jsem tam seděla, letmo se dotýkala svojí nohou té tvé, a pak jsi mě vzal za ruku. Byla teplá. A tak ohromná. Zvedla jsem jí a začala poměřovat s tou mou. Víš, jak se to dělá vždycky ve filmech. A napadlo mě u toho, že bych se tak asi měla cítit - jako ve filmu. Když ses ke mně nahnul, najednou jsem zpanikařila. Já to snad ani nechtěla. Nebo - víš, ono se to špatně vysvětluje. V tu dobu jsem byla v nejhorší fázi mojí deprese vůbec. Prostě jsem tam seděla a měla pocit, že tam ani nejsem, jako bych na to všechno koukala odněkud z dálky a vůbec nic necítila. Chtělo se mi brečet. Protože tohle byla moje vysněná chvíle, přesně tohle jsem si přála od prvního momentu, c...

F., loučili jsme se na madeirském letišti. Nejspíš už tehdy mi mělo dojít, že to, co jsem chtěla, je špatně. Že mi nemáš co dát a nikam to nepovede. I tak jsem ti ale v tom pevným objetí pošeptala, jestli se sejdeme v Praze. A tys řekl "určitě". Dal jsi mi naději. Naději na pokračování toho, co mělo zůstat na tom portugalském ostrově. O několik dní později jsem šla ven s tvým bratrem. Chtěla jsem si popovídat o letadlech ( je pilot) a asi nejvíc ze všeho jsem se chtěla dozvědět něco o tobě. A hlavně se k tobě zase dostat. Nakonec jsem ti napsala. Měla jsem pocit, že tě dostanu jen tím stylem, který jsem praktikovala tehdy s J. Pošli nudes a bude z nás šťastný pár. Nedošlo mi, že když půjdu touhle cestou, ty jí půjdeš taky. Že nic jinýho než sex po mě chtít nebudeš. Já si nebyla jistá, co od tebe chci. V tu chvíli jsem tě prostě chtěla jen vidět. A tušila jsem, že když nebudu hrát na tuhle strunu, ani se se mnou nesejdeš. Bylo to samé "nemám čas", "hodně školy...

Všechno má svůj začátek a konec. Každý vztah, každá činnost, každý život. Věci nemůžou končit bez začátku a začínat bez konce. Občas musíme nechat lidi jít, abychom potkali nějaké jiné. Musíme ukončit některé vztahy, abychom mohli začít další. Dát pryč oblečení a udělat tak prostor novému. Jinak bychom se v tom všem utopili. V těch věcech i lidech. Bez konců prostě nejde začít od začátku. Ačkoliv jsou konce smutné, jsou nutné a nevyhnutelné. Všechno jednou končí. Každá kniha, film, studium, přátelství, nakonec i ten život. Někdy musíme něčemu dát konec, abychom uvolnili místo pro něco nového. Pro začátek. Život je takových začátku a konců plný. Však i každý jediný den jednou začne a pak skončí. Je to koloběh, život. Když něco skončí, už se to nevrátí. Je to nadobro pryč. Ale díky tomu může začít něco jiného - třeba lepšího. Neměli bychom se konců bát. Protože pak přijdou zase začátky a ty jsou mnohdy nejkrásnější.

Někteří si možná pamatujete můj starý blog. A někteří si možná pamatuje dokonce i to, že kouzlím. Proto ten divný název, kopíruju myšlenku ze starého blogu, ups. Nebo se alespoň už pár let snažím, haha. Tenhle víkend byl další festival/soutěž. Naše tehdejší magic skupina se rozpadla, zůstaly jsme jen s kamarádkou, a proto jsme letos nesoutěžily. A víte co? Užily jsme si to nejvíc na světě! Bála jsem se tam jet, protože jsem věděla, že už to nebude takový, jaký bylo. Jsem minimálně o dva roky starší, než na poslední soutěži. Lidi se změnili. Já se změnila. Měla jsem strach, že už si mě nebudou pamatovat, že se nebudu mtí s kým bavit. Ale všechny obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem tam přijela. Zaprvé miluju to město, Uherské Hradiště, kde se každý druhý rok konají právě ty nejlepší soutěže. A za druhé se vlastně nic nezměnilo. Mí kouzelní přátelé jsou stále tak skvělý, jako byli dříve. Stále si mě pamatují. Jako by žádné dva roky mezi naším setkáním ani nebyly. A to je přesně to, c...

Drahý F., ze všech konverzací, které jsme na Madeiře vedli, ze všech pohledů a úsměvů, si nejvíc pamatuju chvíli, kdy jsi mě chtěl hodit do bazénu. Vím, že je to maličkost. Ale já v tu chvíli byla šťastná. Vybral sis mě namísto kamarádky. Měla jsem pocit, že jsem vyhrála. Nevím, proč mě to tehdy tak vzalo. Možná proto, že jsem si připadala jako někdo jinej. Jako někdo lepší, kdo flirtuje s klukama, normálně se baví, směje, a má radost. Kdo se nebojí mluvit, kdo nemá neustálou úzkost z toho, že není dost dobrej. S tebou jsem zapomněla na tuhle mojí část, na tu depresivní. A asi i to je ten důvod, proč jsem tě chtěla vídat čím dál víc. Problém byl ale tvůj bratr, protože ten o mě jevil evidentní zájem. Mezi námi všemi to byl zmatek. Vždycky jsem chtěla sedět vedle tebe, F., chtěla jsem ti být co nejblíž, ale tvůj brácha dělal všechno pro to, aby to místo vedle mě obsadil on. S tím to bylo jiný. Moc jsme si neměli o čem povídat. Nebavilo mě to. Koukala jsem na tebe a doufala, že mě z toho...