Milá T., trhá mi srdce, že to musí být takhle. Že ti nic z toho nemůžu říct. Že si to musím nechat u sebe. Pro sebe. V sobě. Je to zvláštní příběh. A ani po těch letech nedokážu s jistotou říct, proč se mě tak drží. Proč nedokážu jít dál, jako jsem to udělala už tolikrát. S jinejma. Který už nebolej, i když nikdy nebyly úplně uzavřený.  Vždycky jsi mě něčím fascinovala. Celejch těch osm let na gymplu, ačkoliv jsme k sobě vůbec neměly blízko. Celou dobu jsem věděla, že tam jsi. Pamatuješ, jak jsme hned na začátku jeli do Itálie a nakonec to dopadlo tak, že jsme byly na pokoji spolu? Žily jsme úplně jiný životy. V tý Itálii taky. Skoro nic jsme si na tom pokoji neřekly, ale i tak jsem už tehdy byla ráda, že tě mám blízko. O několik let pozdějc na lyžáku taky. Došlo mi to až po několika letech. Kdysi jsem tomu nevěnovala pozornost. Nevěděla jsem, kdo a co se mi líbí a vůbec jsem si nechtěla připustit, že by to mohly bejt ženy. Že bys to mohla bejt ty. To jsem si totiž uvědomila,...

A tak se mi zase nějak zastesklo. Po mým patnáctiletým já. Po mejch deep náladách, který byly víc než depresivní spíš tak příjemně melancholický. Asi nějak ani nemám co říct, ale přitom toho mám tolik. Jsem úplně jinde než jsem byla, když jsem se intenzivně věnovala blogu. Ale i tak je tam někde uvnitř mě ta malá ustrašená holka, která děsně ráda psala, byla sama, pouštěla si písničky od Lany a myslela si, jak strašně smutná je. S odstupem času je to ale jenom usměvný. A vlastně mi to hrozně chybí, protože to mělo svoje kouzlo. Ty lidi, o kterých jsem tehdy přemýšlela, v mym životě už dávno nejsou. A já se tehdy hrozně bála, že je ztratím. Usmívám se. Protože to vůbec nebyli ty správný lidi. Spíš jen jakási záplata na díru v duši, na samotu, prázdnotu. Teď už sama nejsem. Už ani prázdná nejsem. Ale občas je to pořád divný. Už rok mám chlapce. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykla a cítila se v tom dobře. Teď už jo, teď už jsem taková nějaká... celá. Ale někdy mi ta prázdnota vlastně chy...

Sedím doma v posteli. Zachumlaná v mikině a peřinách. Sama. Piju víno. Protože už můžu. Protože jsem nedávno oslavila osmnáctiny. A zatím je to v tom dospěláckým životě všechno úplně vzhůru nohama a tak nějak... špatně. Někdy je to krásný. Někdy jsem si úplně jistá. Že ho mám ráda. Že ho miluju. Že s nim chci bejt a že je mi v tom dobře. Ale pak jsou chvíle, kdy nic takovýho necejtim. Jako by to byl někdo cizí. Nic mi to neříká. Nechci. Jsem otrávená. Ptám se sama sebe, proč. Proč furt pokračuju ve vztahu, o kterým často pochybuju. Ale pak přijde a usměje se a já mám pocit, že tohle nechci zahodit. Je to půl rok mýho života. Je to člověk, se kterým mám hodně společnýho. Ale taky člověk, se kterým je to děsně složitý. O kterým pochybuju. A to bych neměla. Jsem zmatená. Nechce se mi pouštět něco, na co už jsem si zvykla. Bojím se být sama. Tak moc jsem se bála jít do vztahu a teď se ho tak moc bojím opustit. Nechci si připustit, že to není člověk, kterýho potřebuju. Ale už jsem tak moc u...

Wow. Tak jsem tady zas. Už tolikrát jsem si říkala, že chci něco napsat. Že potřebuju něco napsat. Ale nějak jsem neměla slova. Ani čas. Náladu. Slova nemám pořád. Jen je tenhle blog mou velkou součástí, na kterou nechci zapomenout. Dneska jsem si udělala day off. Ačkoliv je demonstrace na Letné a já tam moc chtěla jít, ale nějak mi zase není dobře. Psychicky. Nastoupila jsem na brigádu. Na letiště. K letadlům, který miluju. Zařídit všechny věci ohledně toho vůbec nebylo jednoduchý, přežila jsem dva dny školení a už i první zácvikovou směnu. Jsem na sebe hrdá. Protože to zahrnovalo spoustu interakce s lidmi. Po telefonu i osobně. A já to zvládla. Jen mi asi nedošlo, že až opravdu nastoupím, nebude s tím konec. Vlastně to teprve všechno začne, protože je to letiště. Náplní mojí práce je jednat s lidmi. Nejen v češtině. A zkrátka z toho mám vážně strach. Celej můj život je teď tak trochu naruby. Jsem zadaná. S chlapcem, o kterém jsem se zmiňovala v posledním článku. A ačkoliv jsem za to ...

Nechci už se za mojí neaktivitu omlouvat. Ani vám. A ani sama sobě. Jednoduše necítím potřebu svůj život ventilovat na blogu. Nemám náladu psát. Ne proto, že bych se měla špatně, ale právě spíš proto, že se mám většinu času dobře. Jen pořád cítím nějakou vnitřní povinnost se tady občas ukázat. Nechci se toho vzdávat, tenhle blog a ten blog před tímhle je část mýho života. Je tu spousta článků, který moc ráda čtu. Teď mám ale pocit, že už jsem ztratila tu schopnost psát. Situace, který pro mě dřív byly "wow", jsou teď téměř na denním pořádku. Není to o tom, že bych si jich nevážila, ale prostě jsem jenom vyrostla. Dřív pro mě páteční návštěva hospody byla skoro sváteční situace. Posledí dobou tam v pátek vysedávám vlastně každý týden. Dřív jsem dokázala napsat celej článek i o kafi s kamarádkou. Na to ale taky chodím téměž každý týden. A tak se neustále zmenšuje okruh témat, o kterých má smysl psát. Vlastně nevím, co jsem tímhle článkem chtěla říct. Zhruba posledních čtrnáct d...

Dobrý večír vám přeji. Je to věčnost, co jsem se tady nezastavila. A co si budeme povídat, opravdu mě to mrzí, ale ono nějak nebylo o čem psát. Tedy spíš - dřív jsem sem utíkala před realitou, potřebovala jsem se vypsat, všechno to ze sebe vysypat. Ale já už nepotřebuju před tou realitou utíkat, já jsem v ní, a jsem v ní moc ráda. Žiju. A po dlouhý době mě to prostě strašně baví. Začala jsem zase tancovat a dokonce i chodit na zpěv. Oprašujeme naše staré kouzelnické vystoupení a zkrátka je toho spousta. I tak je mi ale smutno při pohledu na ten prázdnej blog, a tak prostě musím něco napsat. Minulý týden jsem se vrátila z prázdnin, konkrétně z ostrova Gran Canaria ve Španělsku. Už loni jsme byli na Tenerife, a tak to nebylo zrovna překvápko, hory krásný, výhledy krásný, hlavně to teplo, žejo! Ale ne nic, při čem bych si řekla "wow". Potřebovala jsem ale vypadnout odsud, z toho stereotypu, a trochu si utřídit myšlenky, ve který jsem v poslední době měla dost bordel. Myslím, že ...