Dlouho jsem tu nebyla. A mám k tomu jeden prostý důvod - já už zase někde lítala. Tentokrát to byla Barcelona, kde poblíž měli na několik týdnů zamluvený apartmán příbuzní a nabídli nám, že se na týden můžeme připojit. A tak jsme projeli několik místo, koupali se v moři i bazénu, popíjeli víno i sangrii a dali si k večeři pravou španělskou paellu s mořskýma potvoroma, který nejím. Park de la Ciutadella, Barcelona Hned první den jsme navštívili Barcelonu. A upřímně? Ta byla pro mě velkým zklamáním. Je tam několik krásných míst, jako například tenhle park, ale jinak jako město celkově na mě vůbec dojem neudělala. Pont del diable, Tarragona Za to Tarragona a právě tenhle akvadukt, to vážně stálo za to. V Tarragoně je i velký amfiteátr, je to zkrátka historické město a ta atmosféra na vás úplně dýchá. Montserrat A největším (milým) překvapením pro mě byl Montserrat. Klášter sám o sobě ani ne, ale když se vyjede ještě víc nahoru lanovkou, ty výhledy?! Po výhledech na Madeiře tohle pro mě mo...

Ten den jsem za tebou jela s tím, že se to stane. Byli jsme tak nějak domluvení, že se spolu vyspíme. Já totiž hodně ráda provokuju přes internet. Žádám o fotky a v reálu na sebe nenechám ani sáhnout. Jela jsem k tobě se smíšenými pocity. Moc jsem o tom ani nepřemýšlela. Já v tomhle ohledu byla vždycky hodně opatrná a tak jsem si ani nedokázala představit, že by se to opravdu stalo. Nevěřila jsem tomu, že budeš první, komu to dovolím. A zároveň jsem hrozně chtěla, abys první byl. Bylo to šestýho ledna. Tři králové. Je to dost dlouho na to, abych zapomněla detaily, a dost krátko na to, abych zapomněla, jak jsem se ten den cítila. Seděla jsem na tvojí posteli a chtělo se mi brečet, protože jsem vůbec nechápala, co tam dělám. Kdo jsem, kdo jsi ty, proč jsem tě poznala a jestli je tohle správný. Chvíli jsme si povídali, chvíli jsme se mazlili. A ono se to pak prostě stalo. Na všechny ty obavy, které jsem předtím měla, jsem si ani nevzpomněla. Bylo to takový přírozený, nechat tě mě svléknou...

Po neskutečně dlouhé době píšu článek, který není ani dopis, ani báseň, a upřímně se cítím docela nesvá. Jako bych už zapomněla, jak se takové povídání píše. Nicméně, ráda bych vám pověděla o mém čtyřdenním výletu do Basileje. Mojí prioritou bylo letět - protože miluju letadla (ostatně to si můžete všimnout i na mém instagramu . Teď jsem ztratila asi veškerou mou anonymitu, ale co, beztak většina z vás už dávno ví, kdo vlastně jsem) a protože letět třikrát do roka mi prostě nestačí, já chtěla letět čtyřikrát! A tak jsem našla levné letenky. Do Švýcarska. Je to trochu paradox, protože ve Švýcarsku je všechno tak minimálně 2x dražší než u nás, ale letenky jsou téměř nejlevnější. Nu, a tak jsem poprvé v životě letěla Airbusem a jinou aerolinkou, než Travel servicem. Ale tím vás asi nebudu zatěžovat. Basilejské letiště se ve skutečnosti nachází ve Francii, protože samotná Basilej je vlastně takové trojmezí mezi Francií, Švýcarskem a Německem. Je tam i jedno místo, kde sedíte ve Švýcarsku a...

Všechno jsem řekla jen tobě ty hnusný věci, co mám v hlavě a tys věděl, jak těžký to je vyhrabat se z toho hnoje vůbec nechci myslet na to kdybys nebyl takový zlato možná bych tu nebyla už ani já - - - - - - Občas si přeci jen vzpomenu jak v tom podzimním večeru tvoje ruka zkoumala moje nahý tělo tak moc jsem se snažila, aby se to stalo, že to pak snad ani smysl nemělo jen jsi mě přinutil něco cítit tou neznámou cestou se dál a dál řítit říkal jsi všechny ty nádherný slova a já ti je veřila znova z toho mi nezbylo už vůbec nic ty vydal ses cestou vstříc někomu jinýmu novýmu, hezčímu a já zase nebyla dost dobrá to abych se vydala najít dalšího moravskýho obra ty tvoje necelý dva metry... (hah, dnešní básnění je takový trochu víc hravý, řekla bych)

Na konci naší první pražské schůzky jsi mě vzal k sobě na pokoj. Jen jsme tam tak leželi v tom stísněném strahovském pokoji na tvojí malé posteli a tulili se k sobě. Nechtěla jsem, aby to skončilo. Nikdy. Jestli jsem během celého podzimu něco cítila, bylo to právě tam. Na tvojí posteli, s tebou, v té tvojí blízkosti. Jako bys prolomil tu hradbu deprese, která se kolem mě vytvořila, a dostal ses dovnitř. Nevím, co jsem cítila - ale vím, že to pro mě znamenalo hodně. Dalo mi to nadějí, že přeci jen ještě dokážu cítit. Že není jenom prázdnota. A pak jsi mi vůbec nenapsal. Víš, jaké to pro mě muselo být? Přemýšlela jsem, co jsem zase udělala špatně. Protože já věřila všem těm tvým řečem, že mě máš rád, že jsem hezčí než moje kamarádka, která s náma byla na dovolené a že sis od začátku chtěl vybrat mě. Ale myslím, že takhle to nebylo. Já ti totiž tak nějak vlezla do cesty. I kdyby sis chtěl vybrat ji, asi bys neměl šanci. Tehdy na Madeiře jsem si řekla, že budeš "můj". A chtěla js...

Chodila lesem a ztrácela se v jeho tichosti, chodila městem a v té vší rychlosti si nebyla jistá, jestli je to jen v její hlavě ty upřený pohledy a hlavně, ty lidi, který všude kolem brázdily ztrácela se všude a nemohla se nadechnout, co z jejího rozumu zbude, až bude moct konečně vydechnout? až zas bude sama bez zajetí těch pohledů, až nebude padat do neznáma při tom nenávistném lidském dohledu - - - - - - Měla pocit, že konečně někoho našla, s kým mohla trávit hodiny a svěřovat mu svoje problémy. aniž by ji chuť k životu přešla nakonec ale zjistila, že to tak nebylo, že i tak se všechno rozbilo, že to byly jen představy, který milovala představy, který si vytvořila o každém člověku, když ho měla z doslechu a proto každý vztah ukončila neměla ráda ty lidi, který potkala vloni, jen představy o nich, který vždycky vidí - - - - - - Všechno jsem řekla jen tobě ty hnusný věci, co mám v hlavě a tys věděl, jak těžký to je vyhrabat se z toho hnoje vůbec nechci myslet na to kdybys nebyl takový...

Seděli jsme na gauči v té vaší studentské hospůdce. Pili kofolu a povídali si. Když o tom teď přemýšlím, bylo to jediné setkání, při kterém jsme si doopravdy povídali. Už ani nevím o čem. Nebylo to nic o životě. Jen takové ty žvásty, když nevíte, co říct, když vlastně ani nemáte nic společného, ale přesto nechcete odejít. A tak jsem tam seděla, letmo se dotýkala svojí nohou té tvé, a pak jsi mě vzal za ruku. Byla teplá. A tak ohromná. Zvedla jsem jí a začala poměřovat s tou mou. Víš, jak se to dělá vždycky ve filmech. A napadlo mě u toho, že bych se tak asi měla cítit - jako ve filmu. Když ses ke mně nahnul, najednou jsem zpanikařila. Já to snad ani nechtěla. Nebo - víš, ono se to špatně vysvětluje. V tu dobu jsem byla v nejhorší fázi mojí deprese vůbec. Prostě jsem tam seděla a měla pocit, že tam ani nejsem, jako bych na to všechno koukala odněkud z dálky a vůbec nic necítila. Chtělo se mi brečet. Protože tohle byla moje vysněná chvíle, přesně tohle jsem si přála od prvního momentu, c...