PHOTOS | Switzerland, France

Po neskutečně dlouhé době píšu článek, který není ani dopis, ani báseň, a upřímně se cítím docela nesvá. Jako bych už zapomněla, jak se takové povídání píše.
Nicméně, ráda bych vám pověděla o mém čtyřdenním výletu do Basileje. Mojí prioritou bylo letět - protože miluju letadla (ostatně to si můžete všimnout i na mém instagramu. Teď jsem ztratila asi veškerou mou anonymitu, ale co, beztak většina z vás už dávno ví, kdo vlastně jsem) a protože letět třikrát do roka mi prostě nestačí, já chtěla letět čtyřikrát! A tak jsem našla levné letenky. Do Švýcarska. Je to trochu paradox, protože ve Švýcarsku je všechno tak minimálně 2x dražší než u nás, ale letenky jsou téměř nejlevnější. Nu, a tak jsem poprvé v životě letěla Airbusem a jinou aerolinkou, než Travel servicem. Ale tím vás asi nebudu zatěžovat. Basilejské letiště se ve skutečnosti nachází ve Francii, protože samotná Basilej je vlastně takové trojmezí mezi Francií, Švýcarskem a Německem. Je tam i jedno místo, kde sedíte ve Švýcarsku a koukáte na most, který vede z Francie do Německa. Je to docela zajímavý.

Colmar, Francie

Basilej, Švýcarsko
První dva dny jsme projezdili MHDéčkem Basilej křížem krážem. Musím říct, že mě opravdu mile překvapila. Lidí bylo málo, turisté skoro žádní. Na to, že je to vcelku neznámé město, je opravdu krásné a zasloužilo by si mnohem víc pozornosti. Na ty domečky bych mohla koukat pořád, je to neskutečná roztomilost! Kolem Rýna mají navíc něco jako v Praze máme Náplavku, lidi tam večer grilovali a celkově to na mě působilo hrozně pohodově. Velké mínus jsou ty ceny, ale na pár dní se to dá.




Na další dva dny jsme si na letišti půjčili auto a vyrazili do Francie. Naší první zastávkou bylo městečko Colmar, které je prostě jako z pohádky. Ty hrázděné domečky působí jako ve středověku a celé to město má takovou roztomilou atmosféru. Navíc je tam čtvrť, které se říká Malé Benátky a můžete se lodičkou projet po jednom kanálu. Tady už je ale turistů víc a není divu, takových krásných měst v podobném duchu moc není.




Dále jsme se ještě stavili v dalších menších městečkách v Alsasku, jejichž název si nejsem schopna zapamatovat. Domečky tam vypadaly jako v Colmaru, ale ta městečka byla přeci jen o něco hezčí, menší, roztomilejší. Tuhle část Francie rozhodně doporučuju projet, stojí to za to! A navíc tam mají všude vinice.
Na závěr jsem se opět vyfotila s naším oranžovým Airbusem a letěla naprosto nadšená domů. Jestli si chcete udělat výlet na několik dní s levnou letenku (a krásnou hodinkou letu), tyhle končiny můžu jedině doporučit! Je tam krásně a docela se i vyhnete davům turistů. A možná i poletíte Airbusem, haha.
A co vy? Taky někde lítáte?

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dopisy na konec světa | 02

  Milá T., Vždycky pro mě budeš special. Vždycky bude chvíle, kdy se v životě zastavim, vzpomenu si na tebe a bude to bolet.  Celej život jsem si myslela, že se mi líbí jen muži. A že moje náklonnost k tobě je jen jakási kamarádská fascinace. Pomalu ses mi vkrádala do mysli čím dál tím víc a já najednou zjistila, že bych se tě chtěla dotýkat. Že když sedíš přede mnou ve škole, nedokážu udržet ruce na svojí lavici a musím ti sáhnout do těch tvejch krásnejch zrzavejch vlasů. Že ti chci bejt mnohem blíž. Psychicky. I fyzicky.  Pamatuješ na to odpoledne v covidový karanténě, kdy jsme se (nelegálně) potkaly, ležely na dece v háji a pily ty pitomý namíchaný drinky, který se tehdy daly sehnat jenom někde, a bylo nám tak hezky? Povídaly jsme si o našich nejhlubších bolestech a strachách, tak moc mě bavilo ti naslouchat a zjišťovat, jakej máš vlastně život a jak přemýšlíš. Bylo mi tak příjemně a bezpečně, byly jsme si blízko a mohly jsme bejt ještě blíž, kdybys chtěla. A myslím, ž...
Další informace

Jak jsem to nezvládla

Obrázek
Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...
Další informace

Jen tak být.

Obrázek
Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...
Další informace