F., loučili jsme se na madeirském letišti. Nejspíš už tehdy mi mělo dojít, že to, co jsem chtěla, je špatně. Že mi nemáš co dát a nikam to nepovede. I tak jsem ti ale v tom pevným objetí pošeptala, jestli se sejdeme v Praze. A tys řekl "určitě". Dal jsi mi naději. Naději na pokračování toho, co mělo zůstat na tom portugalském ostrově. O několik dní později jsem šla ven s tvým bratrem. Chtěla jsem si popovídat o letadlech ( je pilot) a asi nejvíc ze všeho jsem se chtěla dozvědět něco o tobě. A hlavně se k tobě zase dostat. Nakonec jsem ti napsala. Měla jsem pocit, že tě dostanu jen tím stylem, který jsem praktikovala tehdy s J. Pošli nudes a bude z nás šťastný pár. Nedošlo mi, že když půjdu touhle cestou, ty jí půjdeš taky. Že nic jinýho než sex po mě chtít nebudeš. Já si nebyla jistá, co od tebe chci. V tu chvíli jsem tě prostě chtěla jen vidět. A tušila jsem, že když nebudu hrát na tuhle strunu, ani se se mnou nesejdeš. Bylo to samé "nemám čas", "hodně školy...

Všechno má svůj začátek a konec. Každý vztah, každá činnost, každý život. Věci nemůžou končit bez začátku a začínat bez konce. Občas musíme nechat lidi jít, abychom potkali nějaké jiné. Musíme ukončit některé vztahy, abychom mohli začít další. Dát pryč oblečení a udělat tak prostor novému. Jinak bychom se v tom všem utopili. V těch věcech i lidech. Bez konců prostě nejde začít od začátku. Ačkoliv jsou konce smutné, jsou nutné a nevyhnutelné. Všechno jednou končí. Každá kniha, film, studium, přátelství, nakonec i ten život. Někdy musíme něčemu dát konec, abychom uvolnili místo pro něco nového. Pro začátek. Život je takových začátku a konců plný. Však i každý jediný den jednou začne a pak skončí. Je to koloběh, život. Když něco skončí, už se to nevrátí. Je to nadobro pryč. Ale díky tomu může začít něco jiného - třeba lepšího. Neměli bychom se konců bát. Protože pak přijdou zase začátky a ty jsou mnohdy nejkrásnější.

Někteří si možná pamatujete můj starý blog. A někteří si možná pamatuje dokonce i to, že kouzlím. Proto ten divný název, kopíruju myšlenku ze starého blogu, ups. Nebo se alespoň už pár let snažím, haha. Tenhle víkend byl další festival/soutěž. Naše tehdejší magic skupina se rozpadla, zůstaly jsme jen s kamarádkou, a proto jsme letos nesoutěžily. A víte co? Užily jsme si to nejvíc na světě! Bála jsem se tam jet, protože jsem věděla, že už to nebude takový, jaký bylo. Jsem minimálně o dva roky starší, než na poslední soutěži. Lidi se změnili. Já se změnila. Měla jsem strach, že už si mě nebudou pamatovat, že se nebudu mtí s kým bavit. Ale všechny obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem tam přijela. Zaprvé miluju to město, Uherské Hradiště, kde se každý druhý rok konají právě ty nejlepší soutěže. A za druhé se vlastně nic nezměnilo. Mí kouzelní přátelé jsou stále tak skvělý, jako byli dříve. Stále si mě pamatují. Jako by žádné dva roky mezi naším setkáním ani nebyly. A to je přesně to, c...

Drahý F., ze všech konverzací, které jsme na Madeiře vedli, ze všech pohledů a úsměvů, si nejvíc pamatuju chvíli, kdy jsi mě chtěl hodit do bazénu. Vím, že je to maličkost. Ale já v tu chvíli byla šťastná. Vybral sis mě namísto kamarádky. Měla jsem pocit, že jsem vyhrála. Nevím, proč mě to tehdy tak vzalo. Možná proto, že jsem si připadala jako někdo jinej. Jako někdo lepší, kdo flirtuje s klukama, normálně se baví, směje, a má radost. Kdo se nebojí mluvit, kdo nemá neustálou úzkost z toho, že není dost dobrej. S tebou jsem zapomněla na tuhle mojí část, na tu depresivní. A asi i to je ten důvod, proč jsem tě chtěla vídat čím dál víc. Problém byl ale tvůj bratr, protože ten o mě jevil evidentní zájem. Mezi námi všemi to byl zmatek. Vždycky jsem chtěla sedět vedle tebe, F., chtěla jsem ti být co nejblíž, ale tvůj brácha dělal všechno pro to, aby to místo vedle mě obsadil on. S tím to bylo jiný. Moc jsme si neměli o čem povídat. Nebavilo mě to. Koukala jsem na tebe a doufala, že mě z toho...

Byl jsi nedosažitelnej cíl ten poslední, co mi ještě zbyl, když to vidím teď zpětně pátrala jsem ve tmě hledala čeho se chytit už jsem se nechtěla znova ztratit, moje přání bylo tě mít blíž a dozvědět se, o čem sníš ale ty nechceš být víc než kamarád jen ty výhody si užívat, nemáme si o čem povídat nejspíš se za to budu proklínat že chci hrát tu tvoji hru, že sama sobě lžu o tom, kdo vlastně jsem v tom falešným objetí tvém

Začínáme zase od jedničky, neboť J. už jsme opustili. (A taky neboť si našel přítelkyni) Teď je tu někdo další, komu chci psát. Ten příběh je vlastně úplně jiný, a přitom tolik stejný. Tak pojďme na něj. - - - - - - - - - - Milý F., je několik věcí, které bych ti chtěla říct. Nejraději bych psala o tom, co se stalo v poslední době, ale zvykem je začínat od začátku. Tak tedy, vraťme se zpátky do sprna. Na Madeiru. Vzpomínáš? Už na pražském letišti jsem si všimla dvou vysokých kluků. Měli stejná červená trička. Ale nijak zvlášť mě nezaujali, byli jedni z mnoha. Potom jsme se setkali při boardingu. Letěli s náma, tím stejným letadlem na ten samý ostrov. Na Madeiře se na mě jeden z nich usmál. Všimla jsem si ho, protože měl asi dva metry. S kamarádkou jsme si říkaly, jak super by bylo, kdybychom se potkali ve stejném hotelu. Ale autobusem s naší cestovní kanceláří nejeli. Myslely jsme, že to skončilo. A možná by bylo dobře, kdyby to tak bylo. Ale my se sešli na recepci našeho hotelu. Vůbec...

Na tvojí posteli objímals mě, jako bychom konečně byli celí Na chvíli zapomenout na to všechno kolem, na tu mysl neutěšenou a pak si říct sbohem Všechno je to špatně, ale nedokážu se toho vzdát, už si pamatuju jen matně, jaký to bylo, s tebou spát - - - - - - - - - - - Po neskutečně dlouhé době ze mě vypadlo několik dalších básniček. Je to zvláštní, teď psát o někom jiném. Když odešel J., najednou jsem nevěděla, jak psát. Už nebylo o čem. Ale momentálně je tu někdo jiný, jak jistě víte. Moravák. Tak nějak mi zase dal důvod, proč psát.