Začínáme zase od jedničky, neboť J. už jsme opustili. (A taky neboť si našel přítelkyni) Teď je tu někdo další, komu chci psát. Ten příběh je vlastně úplně jiný, a přitom tolik stejný. Tak pojďme na něj. - - - - - - - - - - Milý F., je několik věcí, které bych ti chtěla říct. Nejraději bych psala o tom, co se stalo v poslední době, ale zvykem je začínat od začátku. Tak tedy, vraťme se zpátky do sprna. Na Madeiru. Vzpomínáš? Už na pražském letišti jsem si všimla dvou vysokých kluků. Měli stejná červená trička. Ale nijak zvlášť mě nezaujali, byli jedni z mnoha. Potom jsme se setkali při boardingu. Letěli s náma, tím stejným letadlem na ten samý ostrov. Na Madeiře se na mě jeden z nich usmál. Všimla jsem si ho, protože měl asi dva metry. S kamarádkou jsme si říkaly, jak super by bylo, kdybychom se potkali ve stejném hotelu. Ale autobusem s naší cestovní kanceláří nejeli. Myslely jsme, že to skončilo. A možná by bylo dobře, kdyby to tak bylo. Ale my se sešli na recepci našeho hotelu. Vůbec...

Na tvojí posteli objímals mě, jako bychom konečně byli celí Na chvíli zapomenout na to všechno kolem, na tu mysl neutěšenou a pak si říct sbohem Všechno je to špatně, ale nedokážu se toho vzdát, už si pamatuju jen matně, jaký to bylo, s tebou spát - - - - - - - - - - - Po neskutečně dlouhé době ze mě vypadlo několik dalších básniček. Je to zvláštní, teď psát o někom jiném. Když odešel J., najednou jsem nevěděla, jak psát. Už nebylo o čem. Ale momentálně je tu někdo jiný, jak jistě víte. Moravák. Tak nějak mi zase dal důvod, proč psát.

Nu, a dneska bych se vám v první řadě chtěla omluvit. Kašlu tady na to. Ale já kašlu úplně na všechno. Je špatný období. Už zase. Je to nekonečný. A jsem z toho hrozně unavená. A v druhé řadě bych vám chtěla povyprávět o tom, jak jsem se zase kamarádíčkovala na těch ohavnejch strahovskejch kolejích s moravákem, kterej za to ale vůbec nestojí. To mě tak nějak na apríla napadlo si z něj udělat srandu. Ale protože to jako sranda nakonec moc nevyznělo, napadlo mě něco mnohem horšího a to to, že bych se zase chtěla podívat do toho jeho mrňavýho pokoje. Už během toho chatování mě v podstatě pořád jenom štval, nejde se s ním domluvit, má tak vysoký ego, že si myslí, že jakmile pískne, já poběžím, a zkrátka je to úplně k nesnesení. Jenomže víte co? Když on pískne, já fakt běžím. V pátek jsem mu trochu vynadala. Že nechci, aby to bylo jenom o sexu. Že prostě taková nejsem. Ale já nějak nevím, co jsem. Dělám věci, který jsem dřív odsuzovala, zkouším, selhávám, hledám a nemůžu najít. Po té naší h...

Krásnou neděli všem. Dneska bych vám chtěla povědět o něčem, co v mé hlavě šrotovalo nějak od podzimu, pro co jsme se s kamarádkou nadchly a v poslední době kvůli tomu i téměř přestaly bavit, neboť moje zapálení stále nezmizelo a to její poněkud ano. Jedná se o projekt. Jak jistě víte, s duševními nemocemi a tím vším okolo mám nemalé zkušenosti a jednoduše jsem prostě nevydržela jen sedět a koukat na ostatní lidi, jak se trápí. Já chtěla něco dělat. Něco předávat a tak tím třeba někomu pomoct. I kdyby to měl číst jenom jeden člověk, má to smysl. A tak na svět přišel tento INSTAGRAM A teď bych vás hrozně moc chtěla poprosit, hoďte tam ten follow, neboť jestli čtete tento blog, určtiě vás bude zajímat i ten instagram. A navíc, není to tolik písmenek, jako články na blogu, tak by vás to snad mohlo zajímat ještě více. Je to prostě tak nějak o životě, duševním zdraví i nemocech, ztrátách a nálezech, o nás. O vás. Moc byste mi (nám) tím pomohli. A věřím, že nebudete litovat. Děkuju vám moc. ...

Je teď hrozně těžký o tom psát a na všechno znovu a znovu myslet, ale vím, že pokud to nenapíšu teď, nenapíšu to už nikdy. A chci vám to říct. Chci vám ukázat ten důvod, proč bychom si měli vážit lidí kolem sebe každou vteřinu našeho života. Byli jsme v hospodě. Tentokrát nás šlo mnohem víc než normálně, byla jsem ráda, že jsme zase všichni spolu, že se bavíme a nehádáme. Nakonec jsme se rozdělili, jedna část šla do klubu a my zbylí jsme ještě chvíli poseděli a pak jsme se chtěli vydat někam na jídlo. Kamarádka toho měla hodně. Já celej večer cucala jedno pivo. Jako bych už tehdy tušila, že se něco stane. A že bych pít neměla. Šli jsme na tramvajovou zastávku, bylo deset večer a kamarád řval, že jede tramvaj, ať jí stihneme, tak jsme se rozeběhli. Kamarádka si ještě dělala srandu, že narazí do sloupu, protože za sebou měla několik zelených, několik piv a bůh ví čeho všeho. A v tom mě předběhla. Byl tam přechod. Červená. Vidím jí, jak běží tu přes tu uzoučkou silnici, vidím auto, jak je...

Inu, to jsem si tak seděla v lavici, pozorovala mého spolužáka, na kterého koukám dennodenně celých pět let a pak mi došlo, že je něco jinak. Že na něj koukám jinak. Tak, že bych mu chtěla být mnohem blíž, než jsem vždycky byla. Protože vypadá přesně jako ten chlapec, kterýmu jsem šestýho ledna dala úplně všechno. A tak jsem si sepsala dalších pár výkřiků do prázdna, týkající se spolužáka, toho chlapce i mě. Možná vám to nic neřekne, ale pro mě to prostě význam má. Někdy se prostě do někoho zamilujem, i když víme, že je to špatně - - - - - - Víš, on vypadá jako ty, ale on je tady a ty už ne - - - - - - Tvoje ruce na mým těle byly jako bych zas konečně žila - - - - - - Jsem až ta poslední možnost, ta nedostatečná - - - - - - Deprese je temnota, ale v každý tmě je i světlo - - - - - - Ale kdo by mě miloval, když ani nevím, jak milovat

Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...