Inu, je to tak. Konec dalšího roku je tady. Pravděpodobně byste teď čekali něco ve smyslu "ah, nedokážu uvěřit tomu, že rok dvatisícesedmnáct utekl tak rychle, byl naprosto skvělý a doufám, že ten další bude alespoň tak dobrý, či snad ještě lepší." Faktem je, že jediná pravda je to zoufalé doufání, že ta osmička přinese konečně trochu štěstí. Neuteklo to rychle, byl to rok plný zklamání, ztrát, běhání po psycholozích a psychiatrech, prášků. Jedna z mála věcí, za kterou jsem opravdu ráda, je konec roku. Věci jsou téměř v pořádku. A věřím, že příští rok budou už úplně. Letošní rok začal samozřejmě prvním lednem , kdy se tak nějak oslavovalo s kamarádkou. Asi jsem byla šťastná. Ten večer byl plný radosti, úsměvů, dobrých lidí a dobré hudby. Ten úplný začátek se táhnul ve znamení tehdejších maturantů. Užívala jsem si jejich pozornost. Měla pocit, že jsem konečně ta, kterou jsem být chtěla - taková ta cool holka, se kterou se baví všichni starší. Pád z obláčku snů přišel velice ...

Vánoční svátky si užívám naplno. S rodinou, kamarády, sama. A mimo jiné po nekonečně dlouhé době i s foťákem, který jsem vytáhla na vánoční procházku Prahou. Moc Vánočního na fotkách tedy není, za to ten západ Slunce ale stojí za to! A jak si užíváte poslední letošní dny vy?

Milý J., asi před měsícem jsi mi jen tak napsal, že se přijdeš podívat na naší Vánoční akademii. Rok co rok se na tohle představení chodí dívat bývalí maturanti, takže jsem tušila, že se tam objevíš. Ale neobjevil ses jenom ty. Byli tam skoro všichni, se kterými jsem si dřív rozuměla, chodila kalit a byla jsem šťastná, víš? Viděla jsem všechno, co jsem s nimi zkazila. Jenom jsem prošla a ani jsme se nepozdravili. Jediný z nich, který mě pozdravil, jsi byl ty. Usmála jsem se na tebe. Snažila se vypadat v pohodě, ale vím, že to byl ten nejsmutnější úsměv, který jsi kdy viděl. Během akademie jsem na tebe myslela. Jestli opravdu necítím něco víc, protože na tebe myslím pořád, chci bejt u tebe a chci bejt s tebou. Ale to nemůžu. A tak si nalhávám, že nic víc necítím, že je to jen o tom, jak jsi mi tehdy pomohl v tom nejhorším. Pomáháš do teď. A stejně tak i ubližuješ. Stál jsi pak před divadlem, s klukem, kterého jsi tehdy nesnášel. A bral sis od něj cigaretu, kterou jsi tehdy nesnášel. Mrz...

Nu, upřímně do psaní vůbec nemám chuť, ani snad nemám o čem psát, jen se nedokážu dívat na to, jak poslední článek den ode dne stárne a nic nového nepřichází. Věci se dávají do pohybu, začíná být trochu líp, ačkoliv to stále není žádná sláva. Většinu času spím, ale začala jsem trochu i číst, mám nepatrnou chuť se bavit s lidmi, docela se směju a moje myšlenky nabraly malinko pozitivního směru (tedy spíš ubraly na tom negativním). Jsou věci, na které se těším. A těšit se na něco - věřte nebo ne, to jsem dlouho nezažila. Je zvláštní se zase vracet do toho světa pocitů, kde existuje i něco jiného, než smutek. Občas přemýšlím nad tím, jestli jsem neudělala chybu. Na antidepresiva jsem kývla téměř hned, bez rozmyslu. Napadá mě, že jsem si možná dokázala pomoct sama. Ale asi ne. Pamatuju si ten svět bez radosti, svět falešných úsměvů, kde všechno bylo pouze černé, kde nebylo pro co žít. Z toho si nikdo pomoct nedokáže. Asi to bylo potřeba, ale představa několika měsíců, ba let, možná celého ...

Milý J., je to už dlouho, co jsem ti nic nenapsala. Víš, nejradši bych to celé přešla s myšlenkou, že se nic nestalo, ale to nemůžu. Chci ti to říct, chci ti říct, jak moc mi to ublížilo. Konala se moje oslava narozenin, pozvala jsem spoustu lidí, včetně tebe, a do poslední chvíle ani nevěděla, kdo přijde. Jestli přijdeš ty. Byla to špatná doba. Přemýšlela jsem, zda by nebylo lepší to zrušit, nebyla jsem připravená na tolik lidí, zábavy, falešných úsměvů. Nakonec jsem to nezrušila. A tys přišel s kamarády. Večer plynul, lidi to přehnali s alkoholem, dělali bordel, ale víš, co pro mě bylo nejtěžší? Koukat se na tebe, jak zíráš na ni. Stejně tak, jako ses tehdy díval na mě. A ještě horší bylo, že ona ti to oplácela. Ona, moje kamarádka, která moc dobře věděla, jak moc jsi pro mě důležitý a jak moc mě tohle bolí. Na druhou stranu jsem ale věděla, že z toho nic víc nebude. Byl to jen jeden večer, jedna párty. Snažila jsem se být silná, ukázat ti (i všem ostatním), že všechen ten zmatek, li...

Poslední dobou je všeho tak nějak strašně moc, snažím se psát, ale nejde mi to. Nedokážu si uspořádat myšlenky a jednoduše nejsem spokojená s tím, co píšu, takže co se týče aktivity, můj blog vcelku pláče. Když už ne žádná moudra či dopisy, alespoň vám ukážu pár fotek z Itálie, kde jsem byla nedávno na zájezdu se školou. Verona Trento Pisa Florencie Inu, času na focení bylo málo a nálada nebyla vůbec, takže s fotkami nejsem absolutně spokojená, nicméně Toskánsko je nádherná část Itálie a tak jsem si říkala, že by byla škoda se o to s vámi nepodělit.

A tak jsem tam seděla. Nezaujatě pozorovala dřevěné koleje, plastovou kuchyňku, silnice a domečky natisknuté na koberečku. Měla jsem strach, v hlavě zmatek, jako několik posledních měsíců. Ruce se mi třásly a žaludek odmítal cokoliv přijmout. Byla to dětská psychiatrie. A zároveň jakási naděje na lepší zítřky. Vyšel kluk, zahalen v černé od hlavy až k patě, poprosil o vodu a já si všimla, že má nalakované černou barvou dokonce i nehty. Kdybychom byli na jiném místě, řekla bych, že zvláštního na něm toho bylo víc. Ale víte co? Mně to ani tak zvláštní nepřišlo. Každý máme své důvody. Jestli je zvláštní on, stejně tak i já. Zněl sebejistě. Záviděla jsem mu to, neboť poprosit o vodu pro mě bylo něco nepředstavitelného, nejspíš bych to vůbec nedokázala. Posadil se na gauč na druhé straně místnosti. Občas se na mě podíval. A já pochopila, že není co závidět. Byli jsme si víc než podobní. Aby taky ne - potkali jsme se na psychiatrii. V těch pohledech bylo jakési porozumění, byla tam přesně ta...