understanding

A tak jsem tam seděla. Nezaujatě pozorovala dřevěné koleje, plastovou kuchyňku, silnice a domečky natisknuté na koberečku. Měla jsem strach, v hlavě zmatek, jako několik posledních měsíců. Ruce se mi třásly a žaludek odmítal cokoliv přijmout. Byla to dětská psychiatrie. A zároveň jakási naděje na lepší zítřky.

Vyšel kluk, zahalen v černé od hlavy až k patě, poprosil o vodu a já si všimla, že má nalakované černou barvou dokonce i nehty. Kdybychom byli na jiném místě, řekla bych, že zvláštního na něm toho bylo víc. Ale víte co? Mně to ani tak zvláštní nepřišlo. Každý máme své důvody. Jestli je zvláštní on, stejně tak i já. Zněl sebejistě. Záviděla jsem mu to, neboť poprosit o vodu pro mě bylo něco nepředstavitelného, nejspíš bych to vůbec nedokázala. Posadil se na gauč na druhé straně místnosti. Občas se na mě podíval. A já pochopila, že není co závidět. Byli jsme si víc než podobní. Aby taky ne - potkali jsme se na psychiatrii. V těch pohledech bylo jakési porozumění, byla tam přesně ta bolest, kterou jsem cítila já, ten zmatek, ta zoufalá snaha věci zlepšit a zároveň chuť už dál nepokračovat. Oba jsme tam odevzdaně seděli, utopeni v lítosti vlastní i lítosti vůči tomu druhému. Tak moc jsem mu chtěla pomoct. Obejmout. Dostat ho z toho pekla v jeho hlavě.

Říct mu, že chápu.

Když jsem se o chvíli později na ten jistý gauč sesunula já, s receptem na antidepresiva a anxiolytika, vzpomněla jsem si na něj. Ocitla jsme se v té samé situaci, na tom samém místě, jen o chvilku později. Ale já už neměla nikoho, jehož směrem bych se mohla podívat a cítit, že v tom přeci jen nejsem sama. Byl pryč.

A ačkoliv se už nikdy neuvidíme, moc si přeju, aby mu bylo líp.

Aby nám oběma bylo líp.