Ah, a půlka prázdnin je opravdu za námi. Nevím přesně, jak se to stalo, neboť stále tak nějak přežívám a nežiju. Nicméně uplynulý týden jsem přežila v Polsku, kde mne celou dobu otravovala kamarádka, takže jsme se rozhodně nenudily a já si čas od času i něco užila. Viděly jsme opravdu spoustu míst, která se vám pokusím přiblížit na fotce, ačkoliv to nikdy dost dobře nejde. Jestli mě v té zemi něco opravdu překvapilo, byla to relativní chudoba a stále dýchající socialismus. Centra měst byla krásná, ale jakmile se šlo o něco dál, člověk si začal připadat jak v nějaké chudší jižní zemi. Bylo to zvláštní. Varšava: Gdaňsk: Kolobřeh: Většinu času nám pršelo - co pršelo, lilo - až jsem měla pocit, že si z nás někdo vážně dělá srandu. Proto spoustu krásných míst ani nemám na fotce, neboť v jedné ruce držet ulétávající deštník, v druhé fotoaparát a ještě se snažit něco pěkného vyfotit, to vůbec není sranda.

Proč se cítím prázdně, když je kolem tak krásně? Mám všechno, co potřebuju, po světě si poletuju Přesto něco chybí, víš, jsme pořád živí, jen cítime moc bolesti, prožíváme beze cti. Chci zas vnímat, cítit a být vděčná, jenomže ta prázdnota věčná zabíjí. - - - - - - - - - - - Taková lamárna psaná kdesi v Nizozemsku. Až na ten poslední řádek se mi vlastně moc nelíbí, nicméně poslední dobou moje básnické střevo zase tak nějak zmizelo. Pokud jsem ho tedy vůbec někdy měla. Spíš ne.

Milý J., odmaturoval jsi. A já si naivně myslela, že to bude obrat k lepšímu, že teď už budeš mít čas a uvidíme se. Ale víš co? Tvoje "po maturitě" se změnilo na "o prázdninách, protože teď pracuju a mám tréninky". V tu dobu jsem měla odejít, protože i tehdy jsem moc dobře věděla, že takhle to nefunguje. Ale já si asi pořád myslela, že to jednou bude lepší. Týden potom byl ve vašem softbalovém areálu mezinárodní turnaj, a tak jsem tam s kamarádkami chodívaly a fandily. Jednou, byla to sobota, jsem jela z centra Prahy a měla v plánu se stavit na finále, kde jsi ani nehrál. Nicméně já tak nějak doufala, že tam budeš. Po cestě jsme potkaly jednu slečnu ze školy, která má pověst prvotřídní děvky, a trochu jsme se daly do řeči. Zmínila jsem se, že jdu na ten zápas a taky jsme trochu mluvily o tobě. Její "jéžišmarja J." jsem brala jako signál, že tě nemá ráda. Jenomže takhle reagují všichni, přestože pravda je jinde. Na zápase jsi opravdu byl, seděl jsi naproti ...

Hodnou chvíli jsem přemýšlela, zda o uplynulém víkendu napsat. Stalo se spoustu věcí, proběhlo několik poprvé a o některých je mi trochu podivné psát, avšak současně cítím jakousi potřebu to ventilovat. Inu, stalo se tak, že jsme samy s kamarádkou vyrazily do Mariánských lázní, neboť tam má byt. A věřte nebo ne, hned první večer jsme trochu náhodou a trochu očekávaně potkali jednoho chlapce. Česky jsme se moc dobře nedomluvili, a tak jsem zjistila, že anglicky umím absolutní minimum. Nicméně, když se k nám od tohoto pohledného albánce donesla odpověď na to, zda pije alkohol, "no, I'm muslim", začala jsem trochu přemýšlet, co já to tam vlastně dělám se svým životem. Člověk by čekal něco tmavšího, snad hnědé oči a hnědé vlasy, ale on tam před ním stojí vysoký blonďák se světlýma očima, tak roztomile nervózní, a on je to muslim. Nu, dobrá, druhý den půjdeme do kina, vezme svého bratrance a nezávazně se pobavíme. Na kino nedošlo, protože - světe div se - v Mariánských lázní t...

Nu, nebyla bych to já, kdybych si z dovolené - ačkoliv ne zrovna povedené - neodvezla několik stovek fotografií a následně se v nich několik dní neutápěla. Musím se přiznat, že tentokrát se mi téměř žádná fotka nelíbí, avšak i tak jsem pro vás několik koukatelných vybrala. Utrecht Amsterdam Volendam Rotterdam Nemůžu si pomoct, ale přijdou mi neskutečně obyčejné. Ničím výjimečné, zajímavé. Snad jen ty z Utrechtu mají jakési osobité kouzlo. Ale jinak jim tak nějak něco chybí. Asi tak, jako chybělo mně, když jsem je pořizovala.

Ah, já si tu Lanu jednoduše nemohla odpustit. Mimo jiné název té písničky - Summertime sadness - naprosto vyjadřuje každé moje prázdniny, ačkoliv se pravidelně urputně snažím tvářit, že to tak rozhodně není, a že jsem si ty dva volné měsíce řádně užila. I letos moje jediné přání bylo, aby byly ty nejlepší a abych byla šťastná. Jak to vypadá po první týdnu? Dost bídně. Přemýšlela jsem až až, jak to pojmout. Rozplívat se nad nizozemskými městečky a domečky a nalhávat si, že to bylo úžasné a vychválit vám to až do nebes? Možná by se to dobře četlo a já bych aspoň na chvíli uvěřila tomu, že je všechno v pořádku, ale nač tvrdit něco, co není pravda? Inu, nizozemská městečka jsou doopravdy nádherná, ne, že ne. Všechny ty obyčejné domy, které by člověk nejraději zulíbal k smrti kvůli jejich roztomilosti, moderní stavby, díky kterým vám málem vypadnou oči, jak dobře se na ně kouká, všichni ti milí lidé hovořící jakousi chrochtanštinou, kterých se bojíte. Ano, bojíte. A to je přesně můj problém...

Chci jenom poslouchat tvůj hlas a křičet tvoje jméno, možná je to všechno v nás a není to vlastně jedno? Ruce, nohy, vlasy, ústa moje, tvoje, spolu. Duše pustá stahuje nás dolu. Chybíš mi, víš? Radši jdi, anebo mi buď blíž. - - - - - - - - - - - Zdravíčko. Momentálně s největší pravděpodobností brouzdám po nizozemských půdách. Snad obdivuji krásy Amstredamu, Haagu nebo Utrechtu a doufám, že si to patřičně užívám. O nic nepřijdete, nebojte. Moje umělecká duše se tam jistě vyřádí. Užívejte léta!