Milý J., během období, kdy jsi nebyl ve škole, se stalo spoustu věcí. Snad každý víkend jsem někde byla a tak trochu zkoušela zapít to, že mi chybíš. Marně. Bavila jsem se kamarády a bylo mi fajn, ale nikdy jsem se neubránila tomu, ti napsat. A párkrát se mi dokonce povedlo i říct pravdu. Ale nikdy jsi to nebral vážně, neboť jsi věděl, že jsem pila. A já to za střízliva nebyla schopna zopakovat. Nicméně jeden večer se s námi v hospodě uvelebil jeden kamarádky známý. Na(ne)štěstí jel přesně stejným směrem a autobusem. Staly se tam věci, které jsem si úplně nepřála. A když mě doprovodil až domů, měla jsem pocit, že dělám špatnou věc. Víš, bylo to, jako bych tě podváděla. Je to dost usměvné, když si uvědomím, že tys během našeho přátelství s jinými spal úplně běžně. Celé to byla ironie. Když jsem se líbala s tebou, tehdy, představovala jsem si někoho úplně jiného. A když jsem se líbala teď s někým jiným, představovala jsem si tebe. Tak zoufale jsem potřebovala cítit tebe a hledala jsem tě...

Seděla sama. Zahalena černočernou tmou, nocí teplou a nelítostivou. Proč nespala? Nešlo to, ačkoliv odjakživa všechny problémy řešila právě tak. Usnout a na všechno zapomenout. Tentokrát to nedokázala. Hodně se stalo. Nahromadilo se moc myšlenek a pocitů a ona nevěděla, jak s nimi zacházet. Byla ztracená. Věci se děly a ona je nedokázala vnímat, zpracovávat a především pochopit. Zírala do tmy, která jako by jí každou vteřinou pohlcovala víc a víc. Prázdnota - bylo to to, co cítila? A jde vůbec prázdno cítit? Nejspíš ne. Vždycky tu něco je. Možná to byl strach. Vcelku neurčitý, tak nějak ze všeho a všech. Už nechtěla, aby jí někdo ublížil. Potily se jí dlaně, zarývala nehty do kůže a přála si, aby to co nejdřív skončilo. Věděla, že nemá smysl se bát. Vždyť je v bezpečí. Má v životě lidi, kteří jí mají rádi a ona má ráda je. Nic víc nepotřebuje, ale přece tu bylo něco, co jí chybělo. Teď tu totiž nebyli. V tuhle chvíli, kdy ona seděla, topící se v děsivé tmě plné strachu, byla sama. Neby...

Drahý J., jakmile uběhla tvá oslava, všechno začalo být zvláštní. Tvá maturita se pomalu, ale jistě blížila. Psali jsme si snad každý den, avšak ztrácelo to význam. Potkávala jsem tě na chodbách, sem tam jsme prohodili nějaké slovo, ale měla jsem pocit, že tě ztrácím. A to se jednoduše nemohlo stát. Potřebovala jsem tě. A možná jsi i ty potřeboval mě. Tvoje úzkosti se zhoršily, začal jsi chodit na terapie. Učil ses na maturitu a hrál jsi softball. Měl jsi toho moc a na mě jednoduše nevyzbylo místo. Chápala jsem to, ale byl jsi téměř jediný, kdo neodešel po pár týdnech. Kdo jednoduše zůstal i přesto, že se o mě dozvěděl tolik. A teď to bylo, jako bys odcházel i ty. Jednou jsi mě pozval na turnaj v softballu a já přišla. Věř nebo ne, zamilovala jsem se do toho. Ne kvůli tobě ani kvůli nikomu jinému, zkrátka pouze kvůli tomu sportu samotnému. Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem tam později několikrát nešla kvůli tobě. Přála jsem si tě vidět, zase tě pořádně obejmout a možná už nikdy ne...

Věčně se vracíme, hledáme, ztrácíme. Už neodcházej, vím, že i ty jsi prázdnej. Nenech mě padat a zbytky sebe skládat. Občas si vzpomeň a nikdy prosím nezapomeň jak nádherně nám bylo, jen teď už nic nezbylo. Zabíjí nás čas. Inu, budu upřímná. Děje se spoustu věcí a času není nazbyt, na psaní dalšího dopisu na konec světa jsem zatím jaksi nenašla sílu či odhodlání, o jiných věcech taky nejsem s to promluvit a tak vás zazásobuji opět další prazvláštní básní a jednou fotkou, která vznikla při mém výletu do blízkého okolí. Tolik myšlenek a neschopnost je uspořádat na papír. Asi to známe všichni.

Co jsme tehdy byli? Možná něco, o čem jsme snili. A co jsme teď? Možná zvadlí jako růže květ. Vrátit to? Nejspíš to nejde. Víš, ono to snad jednou přejde. Chce to čas, posbírat, co zbylo z nás a vrátit se zas. - - - - - - - - - - - Víte, to si tak občas něco napíšu či vyfotím (ah, fotka taktéž z mé tvorby, focena dosti spontánně na mobil). Nemám tušení, zda je to moc špatné, anebo snad jenom trochu špatné, avšak cítím nějakou zvláštní potřebu se o to s vámi čas od času podělit.