čekala jsem na tu pusu, kterous mi před rokem dal, ale ona nepřišla a já nechápu, na co sis to tehdy hrál, když jsi jen chtěl, abych odešla pokaždý, co se loučíme, tak to bolí, když vím, že už se nikdy neuvidíme a bojím se, že ty rány se nezahojí cítila jsem, že je to naposledy, co jsem ti blíž už nemám silu lámat ty ledy víš? ty zdi, co sis postavil a nikoho tam nepustíš ty zdi, co ještě nikdo nezbořil a tak mě prostě opustíš ve tmě, samotnou s otázkama, na který neznám odpověď, ale vím, že ty zdi se nepohnou a já? Já byla jen další hloupá oběť

F., přeskočím všechny ty pokusy, kdy jsem ti psala, jestli se neuvidíme. Kdy jsem shodou okolností byla na Moravě, kousek od tvého bydliště, ale tys zrovna neměl čas. Překočím to až do přítomnosti. Až do pátku, 4. ledna 2019, kdy jsem u tebe zase byla. Napsala jsem ti na Silvestra, opilá, protože už jsem to nedokázala vydržet. Nechápu, co to do mě vjelo. Asi jsem jenom měla potřebu si po roce všechno zopakovat. A ujistit se, že některý věci se přece jen změnily. Hlavně uvnitř mě. Nic jsem nečekala. Co bych asi tak mohla, když jsem ti sama napsala jen "kdy dáme ten sex"? Pokoj plnej okvětních lístků růží jsem ani čekat nemohla. Bylo to jiný. Už vůbec jsme neměli společný téma. Všechno, co jsi řekl, mě akorát uvtrdilo v tom, že bych s tebou už spát neměla. Že jsi měl mezitím tolik holek, že to ani nechci vědět. Nebo že problém s otcema holek máš často. Normální holka by po tomhle snad utekla, ne? Nikdo nechce bejt ta stopadesátá, ta jenom na sex. Já taky nikdy nechtěla a vždyck...

Uh, rok 2018? Jak bych ho jen zhodnotila? Plný různých poprvé, možná i nějakých těch naposled, nových lidí, zkušeností, poučení. Dřív jsem ho rozepisovala měsíc po měsící, ale dělo se toho tolik, že to by ani nešlo. Proto bych se ráda ohlédla jen za těmi nejkrásnějšími zážitky. Nejspíš tady budu mluvit vcelku otevřeně, tak se, prosím, nelekněte. Třeba hned té první události, že. → První sex. O tom jsem tady vlastně psala. To jsem se tak na Tři krále ocitla na strahovský koleji s jedním moravákem a udělala něco, čeho jsem se děsně bála. Ačkoliv mi to přineslo hodně bolesti (fyzický i psychický), nikdy toho litovat nebudu. A ráda na to vzpomínám, i když to pořád ještě trochu bolí. Vlastně docela dost. → Tenerife . V únoru jsem s rodinou odjela na Kanáry, což si mimochodem v roce 2019 zopakuju. Hodně jsme cestovali po ostrově, mluvili na španěly italsky, užívali si ta panoramata a jednoduše docela hezky zrelaxovali. → SAMI(K)SOBĚ . To byla jednoznačně ta největší část letošního roku. Roz...

Já jen. Prostě. Asi potřebuju slyšet, že o mě má někdo zájem. Potřebuju neustále dokazovat lásku. Protože když to nikdo nedělá, přestanu tomu věřit. Že jsem dost dobrá. Že mě někdo ve svým životě vůbec chce. Někdy se to všechno tak sesype. Najednou. Nic nemá smysl. A já vím, že je to v pohodě. Že to se někdy stává. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že je něco špatně. Že já jsem špatně. Že není jedinej důvod, proč by se se mnou někdo chtěl bavit. Proč by vlastně měl. Snažím se. Fakt jo. Být tou nejlepší verzí sama sebe. Snažím se. Ale nedostávám nic zpátky. Žádný děkuju. Žádný "udělala jsi to dobře". Lidi zapomněli chválit. Děkovat. Být vděční. Oceňovat. Všechno je to tak povrchní a neosobní. A je tak těžký v tom světě falešnosti najít něco, co je pravý. Existuje to vůbec? Protože když mám pocit, že jsem na to konečně narazila. Že žiju mezi lidma, který za to stojí. Který mi mají co dát a mezi kterýma je mi dobře, zjistím, že to je úplně naopak. Že mě vlastně jenom vysávaj. A nikdy...

Ty kráso, jak zatraceně dlouho už to je, co jsem si sedla k notebooku a něco napsala? Poslední měsíce se hodně věnuju mému projektu Sami k sobě a věřte nebo ne, zabírá mi spoustu času. Před pár dny jsem také byla na pohovoru na letišti, takže pokud mě vezmou, budu nejspíš nejšťastnější člověk ve vesmíru. A taky nebudu mít čas. Vůbec žádnej. Já vlastně ani nemám pocit, že bych měla co říct. A že něco vůbec potřebuju říkat. Když jsem smutná, napíšu si básničku. Když si vzpomenu na F., tak nějakej ten dopis na konec světa. Ale jinak? Jinak nemám co sdílet. Nebo spíš nechci to sdílet. Chci žít víc v tom světě, v tý realitě, věci žít a prožívat a ne trávit večery nad sepisováním článků. Ale dneska se mi nějak zastesklo. Po tomhle všem, jakou pro mě tenhle blog a i ten minulej má neskutečnou hodnotu a jednoduše se toho pořád ještě nechci vzdávat. ...Pamatujete si někdo D.? Byla bych hodně překvapená, kdyby jo. Na tomhle blogu o něm není ani zmínka, ale na tom starším, tam je, tam je jich sn...

ty bílý řůže na Václaváku mi připomínaj tebe když se stromy barvily do žluta a já byla v tvých spárech chytnuta jsme se tu před rokem potkali a já tu teď sama koukám na ty bílý růže kdo za tohle sakra může že v hlavě pořád mám to tvoje tělo co tak trochu znám ty bílý růže, podzim a tma ve který jsem před rokem šla mi připomínaj tebe jenomže ty bílý růže tam pořád jsou a ty už ne

Milý F., neskutečně dlouho jsem ti nenapsala další dopis. Asi jsem nevěděla, co napsat. Asi jsem se k tomu už nechtěla vracet. Asi jsem chtěla zapomenout. Ale pak ses zase tak nějak připomněl a já cítím, že to potřebuju dopsat. Všechno to, co se mezi náma stalo i nestalo, chci ti to připomenout. Protože narozdíl od tebe, pro mě to něco znamenalo. Po tom večeru, kdy jsem ti dala úplně všechno a odcházela strašně zklamaná, z tebe, jsi mi ani nenapsal. Vždycky jsem si myslela, že když se člověk s někým vyspí, přece ti dva lidí nemohou skončit jako náhodní kolemjdoucí? Přece se druhej den nemůže předstírat, že se nic nestalo? Ale ono asi může. Celý měsíce jsme dělali, že se nic nestalo. Nenapsali jsem si ani slovo. Víš, ono to bolelo. Strašně bolelo to, že já na to, na tebe, nedokážu přestat myslet, a přitom ti nestojím ani za jednu pitomou zprávu na facebooku. Vydržela jsem to asi tři měsíce. Ale pak jsem ti prostě napsala, možná jsem byla opilá a možná ne, ale já tě prostě potřebovala vi...