Uh, rok 2018? Jak bych ho jen zhodnotila? Plný různých poprvé, možná i nějakých těch naposled, nových lidí, zkušeností, poučení. Dřív jsem ho rozepisovala měsíc po měsící, ale dělo se toho tolik, že to by ani nešlo. Proto bych se ráda ohlédla jen za těmi nejkrásnějšími zážitky. Nejspíš tady budu mluvit vcelku otevřeně, tak se, prosím, nelekněte. Třeba hned té první události, že. → První sex. O tom jsem tady vlastně psala. To jsem se tak na Tři krále ocitla na strahovský koleji s jedním moravákem a udělala něco, čeho jsem se děsně bála. Ačkoliv mi to přineslo hodně bolesti (fyzický i psychický), nikdy toho litovat nebudu. A ráda na to vzpomínám, i když to pořád ještě trochu bolí. Vlastně docela dost. → Tenerife . V únoru jsem s rodinou odjela na Kanáry, což si mimochodem v roce 2019 zopakuju. Hodně jsme cestovali po ostrově, mluvili na španěly italsky, užívali si ta panoramata a jednoduše docela hezky zrelaxovali. → SAMI(K)SOBĚ . To byla jednoznačně ta největší část letošního roku. Roz...

Já jen. Prostě. Asi potřebuju slyšet, že o mě má někdo zájem. Potřebuju neustále dokazovat lásku. Protože když to nikdo nedělá, přestanu tomu věřit. Že jsem dost dobrá. Že mě někdo ve svým životě vůbec chce. Někdy se to všechno tak sesype. Najednou. Nic nemá smysl. A já vím, že je to v pohodě. Že to se někdy stává. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že je něco špatně. Že já jsem špatně. Že není jedinej důvod, proč by se se mnou někdo chtěl bavit. Proč by vlastně měl. Snažím se. Fakt jo. Být tou nejlepší verzí sama sebe. Snažím se. Ale nedostávám nic zpátky. Žádný děkuju. Žádný "udělala jsi to dobře". Lidi zapomněli chválit. Děkovat. Být vděční. Oceňovat. Všechno je to tak povrchní a neosobní. A je tak těžký v tom světě falešnosti najít něco, co je pravý. Existuje to vůbec? Protože když mám pocit, že jsem na to konečně narazila. Že žiju mezi lidma, který za to stojí. Který mi mají co dát a mezi kterýma je mi dobře, zjistím, že to je úplně naopak. Že mě vlastně jenom vysávaj. A nikdy...

Ty kráso, jak zatraceně dlouho už to je, co jsem si sedla k notebooku a něco napsala? Poslední měsíce se hodně věnuju mému projektu Sami k sobě a věřte nebo ne, zabírá mi spoustu času. Před pár dny jsem také byla na pohovoru na letišti, takže pokud mě vezmou, budu nejspíš nejšťastnější člověk ve vesmíru. A taky nebudu mít čas. Vůbec žádnej. Já vlastně ani nemám pocit, že bych měla co říct. A že něco vůbec potřebuju říkat. Když jsem smutná, napíšu si básničku. Když si vzpomenu na F., tak nějakej ten dopis na konec světa. Ale jinak? Jinak nemám co sdílet. Nebo spíš nechci to sdílet. Chci žít víc v tom světě, v tý realitě, věci žít a prožívat a ne trávit večery nad sepisováním článků. Ale dneska se mi nějak zastesklo. Po tomhle všem, jakou pro mě tenhle blog a i ten minulej má neskutečnou hodnotu a jednoduše se toho pořád ještě nechci vzdávat. ...Pamatujete si někdo D.? Byla bych hodně překvapená, kdyby jo. Na tomhle blogu o něm není ani zmínka, ale na tom starším, tam je, tam je jich sn...

ty bílý řůže na Václaváku mi připomínaj tebe když se stromy barvily do žluta a já byla v tvých spárech chytnuta jsme se tu před rokem potkali a já tu teď sama koukám na ty bílý růže kdo za tohle sakra může že v hlavě pořád mám to tvoje tělo co tak trochu znám ty bílý růže, podzim a tma ve který jsem před rokem šla mi připomínaj tebe jenomže ty bílý růže tam pořád jsou a ty už ne

Milý F., neskutečně dlouho jsem ti nenapsala další dopis. Asi jsem nevěděla, co napsat. Asi jsem se k tomu už nechtěla vracet. Asi jsem chtěla zapomenout. Ale pak ses zase tak nějak připomněl a já cítím, že to potřebuju dopsat. Všechno to, co se mezi náma stalo i nestalo, chci ti to připomenout. Protože narozdíl od tebe, pro mě to něco znamenalo. Po tom večeru, kdy jsem ti dala úplně všechno a odcházela strašně zklamaná, z tebe, jsi mi ani nenapsal. Vždycky jsem si myslela, že když se člověk s někým vyspí, přece ti dva lidí nemohou skončit jako náhodní kolemjdoucí? Přece se druhej den nemůže předstírat, že se nic nestalo? Ale ono asi může. Celý měsíce jsme dělali, že se nic nestalo. Nenapsali jsem si ani slovo. Víš, ono to bolelo. Strašně bolelo to, že já na to, na tebe, nedokážu přestat myslet, a přitom ti nestojím ani za jednu pitomou zprávu na facebooku. Vydržela jsem to asi tři měsíce. Ale pak jsem ti prostě napsala, možná jsem byla opilá a možná ne, ale já tě prostě potřebovala vi...

Jakmile začal školní rok, já se opět vrhla do básnění. Tentokrát jsem zkusila něco trochu volnějšího, co se vlastně až tak nerýmuje, ale nakonec myslím, že se to docela povedlo. Minimálně jsou v tom moje myšlenky za poslední dobu, který mě zaměstnávají natolik, že ani nejsem schopna něco napsat na blog, eh. Ztrácím se v tom, jak se hýbeš, jak se usmíváš, jak lžeš jak se díváš ale ne na mě protože koukáš jen na ni kromě těch chvil kdy jsme opilí když mi nikdo jinej nezbyl na chvíli jsme jen my dva a ty oči ty tvoje oči plný dobra i zla - - - - - - chodíme spolu pít říkáme si všechno a přitom vůbec nic opilecky se objímáme a říkáme si, jak se máme rádi ale pak ráno si nepamatujem, jaký to bylo, když jsme se měli rádi protože ve skutečnosti jsme ty, který nikam jinam nepatřej nejsme kamarádi jen lidi, který na sebe tak nějak zbyli lidi, který nechtěj zůstat sami

Ha, to jste asi nečekali, co? Není to sice důvod, proč jsem tady tak strašně dlouho nebyla - k tomu není žádný důvod, prostě jsem neměla o čem psát, ale chci vám o tomhle výletu napsat pár slov, protože o New Yorku mám nejspíš úplně jiné mínění než všichni ostatní. Brooklyn Bridge Letěli jsme tedy přes Frankfurt a let do New Yorku byl s Boeingem 747, což byl tak trochu můj sen a bylo to naprosto skvělý. První noc jsme spali v hotelu u letiště (bohužel jsme přiletěli na Newark a ne JFK), kde byl obrovský outlet a celý první den jsme tam nakupovali. To bylo první zklamání - v obchodech skoro nic nebylo a když už, vůbec to nebylo levnější než u nás. Potom jsme se tedy už vydali do Queensu, kde jsme měli hotel na zbylé noci. Trochu šok nastal, když jsme na snídani nedostali žádné porcelánové talíře, hrníčky nebo snad skleničky. Oni tam totiž všechno žerou (s prominutím) z plastu. Na pokoji mají letáčky "save our planet" a k snídani vám naservírujou samej plast. A nemáte jinou mož...