ty bílý řůže na Václaváku mi připomínaj tebe když se stromy barvily do žluta a já byla v tvých spárech chytnuta jsme se tu před rokem potkali a já tu teď sama koukám na ty bílý růže kdo za tohle sakra může že v hlavě pořád mám to tvoje tělo co tak trochu znám ty bílý růže, podzim a tma ve který jsem před rokem šla mi připomínaj tebe jenomže ty bílý růže tam pořád jsou a ty už ne

Milý F., neskutečně dlouho jsem ti nenapsala další dopis. Asi jsem nevěděla, co napsat. Asi jsem se k tomu už nechtěla vracet. Asi jsem chtěla zapomenout. Ale pak ses zase tak nějak připomněl a já cítím, že to potřebuju dopsat. Všechno to, co se mezi náma stalo i nestalo, chci ti to připomenout. Protože narozdíl od tebe, pro mě to něco znamenalo. Po tom večeru, kdy jsem ti dala úplně všechno a odcházela strašně zklamaná, z tebe, jsi mi ani nenapsal. Vždycky jsem si myslela, že když se člověk s někým vyspí, přece ti dva lidí nemohou skončit jako náhodní kolemjdoucí? Přece se druhej den nemůže předstírat, že se nic nestalo? Ale ono asi může. Celý měsíce jsme dělali, že se nic nestalo. Nenapsali jsem si ani slovo. Víš, ono to bolelo. Strašně bolelo to, že já na to, na tebe, nedokážu přestat myslet, a přitom ti nestojím ani za jednu pitomou zprávu na facebooku. Vydržela jsem to asi tři měsíce. Ale pak jsem ti prostě napsala, možná jsem byla opilá a možná ne, ale já tě prostě potřebovala vi...

Jakmile začal školní rok, já se opět vrhla do básnění. Tentokrát jsem zkusila něco trochu volnějšího, co se vlastně až tak nerýmuje, ale nakonec myslím, že se to docela povedlo. Minimálně jsou v tom moje myšlenky za poslední dobu, který mě zaměstnávají natolik, že ani nejsem schopna něco napsat na blog, eh. Ztrácím se v tom, jak se hýbeš, jak se usmíváš, jak lžeš jak se díváš ale ne na mě protože koukáš jen na ni kromě těch chvil kdy jsme opilí když mi nikdo jinej nezbyl na chvíli jsme jen my dva a ty oči ty tvoje oči plný dobra i zla - - - - - - chodíme spolu pít říkáme si všechno a přitom vůbec nic opilecky se objímáme a říkáme si, jak se máme rádi ale pak ráno si nepamatujem, jaký to bylo, když jsme se měli rádi protože ve skutečnosti jsme ty, který nikam jinam nepatřej nejsme kamarádi jen lidi, který na sebe tak nějak zbyli lidi, který nechtěj zůstat sami

Ha, to jste asi nečekali, co? Není to sice důvod, proč jsem tady tak strašně dlouho nebyla - k tomu není žádný důvod, prostě jsem neměla o čem psát, ale chci vám o tomhle výletu napsat pár slov, protože o New Yorku mám nejspíš úplně jiné mínění než všichni ostatní. Brooklyn Bridge Letěli jsme tedy přes Frankfurt a let do New Yorku byl s Boeingem 747, což byl tak trochu můj sen a bylo to naprosto skvělý. První noc jsme spali v hotelu u letiště (bohužel jsme přiletěli na Newark a ne JFK), kde byl obrovský outlet a celý první den jsme tam nakupovali. To bylo první zklamání - v obchodech skoro nic nebylo a když už, vůbec to nebylo levnější než u nás. Potom jsme se tedy už vydali do Queensu, kde jsme měli hotel na zbylé noci. Trochu šok nastal, když jsme na snídani nedostali žádné porcelánové talíře, hrníčky nebo snad skleničky. Oni tam totiž všechno žerou (s prominutím) z plastu. Na pokoji mají letáčky "save our planet" a k snídani vám naservírujou samej plast. A nemáte jinou mož...

Jak jsem slíbila, tak plním. Připravila jsem článek o několika pražských kavárnách, které jsem v poslední době navštívila a nějakým způsobem mě zaujaly. Rozhodně to nebude první a poslední článek z téhle série, protože se ze mě vyklubal pořádný kavárenský povaleč a už mám na seznamu dalších dvacet kaváren, kam se chystám. Kdybyste měli taky nějakou oblíbenou, moc ráda uvítám další tipy. A pro mimo pražské - nebojte, něco mimo naše hlavní město taky vyhrabu, jen to asi nebude v nejbližší době. Ještě bych ráda upozornila, že já osobně si do kavárny zajdu na kafe, limonádu či dortík, snídaně a podobné věci ve zvyku nemám, ze všeho nejvíc mi jde asi o to prostředí, ten design. Prostě si ráda jdu sednout někam, kde je to roztomilý, a pokecám s kámoškou. Na jídlo si radší zajdu do čínský restaurace, hah. KAFE PRAGOVKA Poměrně nově otevřená kavárna nacházející se kousek od metra Vysočanská v komplexu zapomenutých budov. Stylem hodně podobná Vnitroblocku (který osobně vážně nemám ráda, a to k...

Zdravíčko! Už tááákhle dlouho jsem nepsala žádný článek, kde bych se pořádně vykecala. V historii tohohle blogu možná nebyl takovej článek ani jeden. Nějak jsem neměla tu potřebu sdělovat každej krok, kterej udělám. Ale teď tu potřebu mám, tak se do toho rovnou pusťme. Kde začít? Možná oslavou kamarádky táty padesátin (trochu složitost). To jsem si tak přisedla k nějakejm chlapům, chvíli jsme si povídali a pak z nich vypadlo, že jsou právníci. Bylo jim taky kolem padesátky. A víte co? Mně to tak vůbec nepřišlo. Stačí tak strašně málo, možná pár skleniček alkoholu, a jsme všichni úplně stejný. Tam vevnitř. Jestli je nám 16 nebo 50, jestli jsme studenti, právníci nebo ředitelé zeměkoule, jsme všichni jen lidi. A lidi jsou v něčem prostě všichni stejný. Všichni se chceme bavit, chcem se smát a užívat si. Poslední dobou taky hodně vymetám pražský kavárny a tak mě napadlo, jestli byste o nich třeba nechtěli článek? Nějakou inspiraci, kam si jít vyfotit fotku na instagram (haha)? V souvislos...

Mooc bych se chtěla omluvit za to, jak tady na to kašlu. Jenomže já pořád někde lítám, jezdím, zkrátka tak nějak docela žiju v realitě a ne tady a když už něco píšu, věnuji se spíš samiksobe . Nicméně v mezičase jsem napsala zase nějaké ty básničky, tak se o ně s vámi podělím. Stojím před tvým domem a chci ti dát to poslední sbohem přemýšlím, proč se nedokážu vzdát někoho, kdo mi uměl jen lhát s kým jsem si neměla co říct kdo mi nikdy nevyšel vstříc u koho jsem byla jedna z mnoha a nikdy mi to nevadilo, proboha kdo mi nikdy sám od sebe nenapsal a stejně vždycky co chtěl, dostal komu jsem věřila všechny ty řeči a naivně si myslela, že mě to léčí říkám měj se a odcházím možná zas sama sebe nacházím myslet na tebe si zakážu jen si nejsem jistá, jestli to konečně dokážu - - - - - - Chceš zas cítit jeho tep jak se zrychlil vždycky hned když věci kolem ztichly jste jen vy dva vaše těla je to jen hra, co jsi (ne)chtěla ale teď si nejsi jistá, jestli tahleta hra prostá je to, po čem toužíš neb...