Krásnou neděli všem. Dneska bych vám chtěla povědět o něčem, co v mé hlavě šrotovalo nějak od podzimu, pro co jsme se s kamarádkou nadchly a v poslední době kvůli tomu i téměř přestaly bavit, neboť moje zapálení stále nezmizelo a to její poněkud ano. Jedná se o projekt. Jak jistě víte, s duševními nemocemi a tím vším okolo mám nemalé zkušenosti a jednoduše jsem prostě nevydržela jen sedět a koukat na ostatní lidi, jak se trápí. Já chtěla něco dělat. Něco předávat a tak tím třeba někomu pomoct. I kdyby to měl číst jenom jeden člověk, má to smysl. A tak na svět přišel tento INSTAGRAM A teď bych vás hrozně moc chtěla poprosit, hoďte tam ten follow, neboť jestli čtete tento blog, určtiě vás bude zajímat i ten instagram. A navíc, není to tolik písmenek, jako články na blogu, tak by vás to snad mohlo zajímat ještě více. Je to prostě tak nějak o životě, duševním zdraví i nemocech, ztrátách a nálezech, o nás. O vás. Moc byste mi (nám) tím pomohli. A věřím, že nebudete litovat. Děkuju vám moc. ...

Je teď hrozně těžký o tom psát a na všechno znovu a znovu myslet, ale vím, že pokud to nenapíšu teď, nenapíšu to už nikdy. A chci vám to říct. Chci vám ukázat ten důvod, proč bychom si měli vážit lidí kolem sebe každou vteřinu našeho života. Byli jsme v hospodě. Tentokrát nás šlo mnohem víc než normálně, byla jsem ráda, že jsme zase všichni spolu, že se bavíme a nehádáme. Nakonec jsme se rozdělili, jedna část šla do klubu a my zbylí jsme ještě chvíli poseděli a pak jsme se chtěli vydat někam na jídlo. Kamarádka toho měla hodně. Já celej večer cucala jedno pivo. Jako bych už tehdy tušila, že se něco stane. A že bych pít neměla. Šli jsme na tramvajovou zastávku, bylo deset večer a kamarád řval, že jede tramvaj, ať jí stihneme, tak jsme se rozeběhli. Kamarádka si ještě dělala srandu, že narazí do sloupu, protože za sebou měla několik zelených, několik piv a bůh ví čeho všeho. A v tom mě předběhla. Byl tam přechod. Červená. Vidím jí, jak běží tu přes tu uzoučkou silnici, vidím auto, jak je...

Inu, to jsem si tak seděla v lavici, pozorovala mého spolužáka, na kterého koukám dennodenně celých pět let a pak mi došlo, že je něco jinak. Že na něj koukám jinak. Tak, že bych mu chtěla být mnohem blíž, než jsem vždycky byla. Protože vypadá přesně jako ten chlapec, kterýmu jsem šestýho ledna dala úplně všechno. A tak jsem si sepsala dalších pár výkřiků do prázdna, týkající se spolužáka, toho chlapce i mě. Možná vám to nic neřekne, ale pro mě to prostě význam má. Někdy se prostě do někoho zamilujem, i když víme, že je to špatně - - - - - - Víš, on vypadá jako ty, ale on je tady a ty už ne - - - - - - Tvoje ruce na mým těle byly jako bych zas konečně žila - - - - - - Jsem až ta poslední možnost, ta nedostatečná - - - - - - Deprese je temnota, ale v každý tmě je i světlo - - - - - - Ale kdo by mě miloval, když ani nevím, jak milovat

Inu, jak začít? Je toho strašně moc, co mám v hlavě a já strašně málo vím, jak to formulovat. Upřímně si nejsem jistá, jestli to vůbec všichni víte a jestli jsem o tom vlastně psala, ale zhruba od listopadu beru prášky na depresi a sociální fobii. Nějak od ledna to bylo relativně v pořádku. Já vlastně ani nebrečela. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Před nasazením medikace jsem přestala dělat všechno, co jsem milovala. Nikam jsem nechodila. A teď bylo strašně těžký vrátit se do toho života, kterej jsem vedla předtím. Snažila jsem se. Hrozně moc. Ale pořád jsem prostě nezvládala všechno. A tenhle víkend jsem nezvládla vůbec nic. Ve středu jsem byla na přednášce o úzkostech od skvělé organizace Nevypusť duši, ve čtvrtek jsem letěla na přednášku do bohnické léčebny, v pátek byla poslední lekce tanečních, ze které kdybych mohla, tak bych utekla, probrečela jsem ji na záchodě. A ani nebyl důvod. Víte, to je to nejhorší - vy netušíte proč, proč se to děje, kvůli čemu nebo komu, a tak s tí...

Zdravíčko, jelikož jsem nedávno přiletěla z Kanárů a momentálně jsem zase se školou na horách, času opravdu nemám nazbyt, lítám po přednáškách, rozjíždím projekt (o kterém vám určitě taky napíšu), upravuju fotky a snažím se něco psát, ale vůbec nestíhám. Tak se alespoň podívejte na fotky a po lyžáku už se snad ozvu s něčím smysluplným, to zase budu mít času až až.

J., už nemám, co říct. A proto je tohle poslední dopis, který ti napíšu. Možná se naše cesty ještě někdy sejdou a možná už ne, ale už vím, že to nechci. Sem tam si něco pošleme, jen málokdy si na to odpovíme a už skoro vůbec nemluvíme o našich psychických stavech. Jsou chvíle, kdy mě to mrzí. Vzpomenu si na to každodenní psaní, úsměvy, snapy. Na ten pocit, že mě někdo chápe a chce mi pomoct. Ale za tím vším je taky spousta bolesti. A někdy člověk prostě musí nechat odejít něco, ačkoliv to bolí. Protože kdybys zůstal, bude to bolet ještě víc. Měla jsem dojem, že to bez tebe nezvládnu. A tehdy bych to možná doopravdy nezvládla, ale teď už je to jinak. Večery, kdy nechci existovat, mám strach úplně ze všeho a potřebuju od tebe slyšet, že to zas bude dobrý, už skoro nejsou. I přesto nechci, abys odešel úplně. Tuhle tvojí část si ještě chci ponechat, dokud už nebudeš ty ten první, na koho si vzpomenu, když se nebudu cítit dobře. Ale nic víc už nechci. Nechci tě vidět a nechci s tebou mluvit...

Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...