J., už nemám, co říct. A proto je tohle poslední dopis, který ti napíšu. Možná se naše cesty ještě někdy sejdou a možná už ne, ale už vím, že to nechci. Sem tam si něco pošleme, jen málokdy si na to odpovíme a už skoro vůbec nemluvíme o našich psychických stavech. Jsou chvíle, kdy mě to mrzí. Vzpomenu si na to každodenní psaní, úsměvy, snapy. Na ten pocit, že mě někdo chápe a chce mi pomoct. Ale za tím vším je taky spousta bolesti. A někdy člověk prostě musí nechat odejít něco, ačkoliv to bolí. Protože kdybys zůstal, bude to bolet ještě víc. Měla jsem dojem, že to bez tebe nezvládnu. A tehdy bych to možná doopravdy nezvládla, ale teď už je to jinak. Večery, kdy nechci existovat, mám strach úplně ze všeho a potřebuju od tebe slyšet, že to zas bude dobrý, už skoro nejsou. I přesto nechci, abys odešel úplně. Tuhle tvojí část si ještě chci ponechat, dokud už nebudeš ty ten první, na koho si vzpomenu, když se nebudu cítit dobře. Ale nic víc už nechci. Nechci tě vidět a nechci s tebou mluvit...

Víte, někdy je hrozne těžký přijít na to, kdo vlastně jste. Jste ten, kdo jde s partou kamarádů v pátek večer ven a vrátí se nad ránem? Nebo jste ten, kdo radši zůstane v teplý posteli a čte si knížku? Vezmete si ty podpatky, který jste si vítězoslavně koupili, anebo radši ty tenisky, na který jsou u vás ostatní zvyklý? Namalujete si linky a červenou rtěnku nebo prostě půjdete bez toho všeho? Měla jsem pocit, že si musím vybrat. Ale je to důležitý, vybrat si? Všichni se hledáme. Celej život. A proto si myslím, že nemusíme mít tu svojí škatulku. Že nemusíme dělat a nosit přesně to, co by od nás ostatní čekali. Když ve skutečnosti chceme zkusit něco jinýho. Proč prostě jeden pátek nebýt party girl a ten další nesedět doma sama s knížkou? Proč si v pondělí nevzít podpatky a v úterý tenisky? Proč jeden den nejít jako hollywoodská hvězda a druhej den ve vytahaný mikině? Jednou si poslechnout rock a jindy zase pop? Není to právě o tom - že jsme pokaždý jiný? Že jsme lidi a neustále se měníme...

J., nějak nevím, jak to napsat. Byl maturitní ples a následně after. Nic jsem nečekala, jenom jsem si s tebou chtěla zatancovat. A potřebovala jsem vědět, že tam budeš, kdyby se cokoliv dělo. Kdybych to prostě psychicky nezvládala. Byl jsi tam, ale ve skutečnosti jsem měla pocit, jako bys nebyl. Nejdřív jsme dělali, že se nevidíme. I já to tak chtěla. Myslela jsem, že mi to tolik neublíží, když se nedostanu do tvojí blízkosti. Pak jsme se pozdravili. Bavila jsem se se spoustu lidí a byla tak nějak spokojená. Ale stejně jsem tě podvědomě v tom davu hledala. A vzpomínala na to, jak to bylo loni. Tos na mě totiž koukal přesně tak, jako teď koukáš na moje kamarádky. V jednu chvíli jsem ke mně přišel, objal mě a řekl, že mi to sluší. Chvíli jsme tam stáli spolu, dokud se neobjevila další tvoje kamarádka, pohladils jí, přímo přede mnou, a odešel. Jako vždycky. Na after jsme se potkávali neustále. Stál jsi ve frontě a my tě poprosily, abys nám koupil zelenou. Vlastně jsi tu frontu vystál jeno...

To jsem tak nedávno měla chuť vzít foťák, přepnout ho do černobílé a prostě jít fotit ty kaluže, který se vytvořily na chodnících. Fascinuje mě to. Zaostřovat na tu vodu a vnímat, jak se to každou chvilkou mění. Jednou vidíš tohle a podruhý něco jinýho. Zase je to o úhlu pohledu. Vždycky je to ten úhel pohledu. Možná vám to nic neřekne, ale já se v těch odrazech našla a hodlám se na ně teď mnohem víc zaměřit.

Nu, a tak jsem se rozhodla, že si dneska povíme, jak se romantická představa mýho poprvé se svíčkama a voňavým povlečením rozplynula v zatuchlym smradu strahovskejch kolejí. To takhle byla sobota, tři králové. Už od rána jsem nadávala na ty dětičky, který chodily po našem vidlákově a hrály na trubku tu šílenou písničku. Zkrátka takový optimistický den, že. Po cestě na Strahov jsem je potkala ještě tak třikrát, ale to asi neni důležitý. Vždycky chodím na čas. Většinou ještě dřív. Ale víte co? Já měla bejt v 6 v Dejvicích. A v 6 jsem teprve lezla na kraji Prahy z našeho vidlobusu. Byla jsem nervózní, protože fakt nejsem zvyklá chodit pozdě. Ještě, když jsem věděla, že na sebe nemáme moc času. Nicméně tak o víc než půl hodiny později jsem vystoupila na Dejvický a zase se lekla, jak je moravák vysokej. Jo, ten moravák. Pamatujete si, jak jsem se nad ním rozplývala, když jsme přiletěli z Madeiry ? Čtu ten článek, vzpomínám na moje tehdejší okouzlení, na moje tajný přání, aby ty večery na t...

Někteří z vás si možná pamatují, že obdobný článek už párkrát vyšel na mém předchozím blogu. A protože knížky jsou stále podstatnou součástí mého života, rozhodla jsem se tenhle formát neopustit a vydat ho i letos. V roce sedmnáct jsem tolik nečetla, abych se přiznala, na podzim jsem neměla chuť už vůbec. Ale v prosinci jsem se zase pořádně rozečetla a teď si jedu jednu knihu za druhou. Tak se pojďme podívat na ty, které jsem loni přečetla a oslovily mě. > Dopisy na konec světa - Ava Dellaira - na začátku ledna jsem si tak přišla do školy a na lavici mi leží jakýsi zabalený dárek. Když jsem ho otevřela, byla tam právě tahle knížka a u ní vzkaz od kamarádky, že jí četla a myslí si, že by se mi mohla líbit. Zpočátku mi vadilo, že je to formou dopisů. Ale nakonec mě začala vážně bavit a můžu jí jedině doporučit, pokud chcete něco trochu na oddech. > 1984 - George Orwell - tohle už je poněkud náročnější četba a myslím, že ten titul každému něco říká. Trvalo mi trochu déle, než jsem...

Inu, nový rok začal vskutku zajímavě. Stalo se toho spoustu, ale o tom snad někdy jindy. A možná nikdy. Možná si tohle poprvé chci nechat jen pro sebe. O co se ale chci podělit, jsou takové moje výkřiky do prázdna. Psané o hodině fyziky, v autobuse po cestě domů, během osamocených tmavých večerů. Asi ne každý se v tomhle stylu najde. Ale já se našla. Rýmy mi nejdou. Všichni jsme nakonec sami a to je možná to, co nás spojuje - - - - - - Je to zvláštní, jak jsme už jen kolemjdoucí, když tehdy jsem ti říkala všechno - - - - - - I všechno to, co ti vadilo ti jednou bude chybět a budeš si přát to všechno zažít znova - - - - - - Neopouštěj mě zašeptala jsem a tys prostě odešel nechals mě brečící v koupelně úplně samotnou - - - - - - Někdy se stane to, co si tak dlouho přeješ a najednou zjistíš, že to prostě není ono - - - - - - Občas milujeme jen představy o lidech, ale ne jejich pravý tváře proto nakonec všichni odejdem A jak na tom jste vy takhle na začátku roku?